Tři diametrálně odlišné přezdívky? A přesto stejný hráč! Perry Mason. Těsto. Čombe. Fanoušci v něm viděli zručného, byť subtilního technika, trochu „hračičku“, co se rád mazlil s pukem. Neměl rychlost na rozdávání. Stejně jako nevládl dělovými střelami na branku. Naopak, díky nízko položenému těžišti dokázal zmást pohybem těla nejednoho soupeře. Stejně jako si na něm vykoledovat faul a přesilovku. Proto se často, ochotně i okatě kácel k zemi. Tak či onak – byl to dokonalý prototyp bojovníka, s neodmyslitelnou osmičkou na zádech, a zapáleným sparťanským srdcem, které převyšovalo jeho fyzické parametry. Nikoliv hokejové přednosti a touhu po vítězství. Toho největšího „zlatého“ se dočkal ve Sportovní hale, byť v reprezentačním dresu, na světovém šampionátu v roce 1985.
Pavel Richter se narodil 5. prosince 1954 a už jako šestiletý válel na Štvanici za mladší žáky Motorletu. Věkové kategorie přeskakoval jako nízké atletické překážky a netrvalo dlouho, zabydlel se i mezi sparťanskými seniory. Premiéru v nejvyšší soutěži mu usnadnily dvě skutečnosti. Nepatřil mezi odchovance, na něž se v tu dobu hledělo skrze prsty. A z postu desátého útočníka ho do základní sestavy posunul otřes mozku spoluhráče Nikla, který utrpěl během tréninku. K vítězství 4:0 v úvodním duelu sezony 1973/74 přispěl po deseti minutách prvním gólem v kariéře na účet litvínovského brankáře Kapouna.
Přeborník v samostatných nájezdech
Po prvních 400 ligových utkáních měl Richter obdivuhodně zaokrouhlený účet. Zaznamenal 150 branek. Zároveň se mohl pochlubit mimořádnou úspěšností při provádění samostatných nájezdů. Z deseti jich devět proměnil!
Postupně si získal důvěru i u trenérů národního týmu. Zúčastnil se pěti mistrovství světa, jedné zimní olympiády a během 137 utkání nastřílel 39 reprezentačních branek. Ve volném čase četl knížky, chodil do kina a na houby, hrál fotbal a tenis, a trochu potají na Karlově Univerzitě v Praze (odtud Perry Mason) vystudoval a získal titul magistra práv.
Po odchodu ze Sparty i reprezentace odehrál ještě dvě sezony v Kaufbeurenu a stal se prvním českým hokejistou, který vyhrál kanadské bodování v německé nejvyšší soutěži.
Na lavičce obou pražských "S"
I poté, co ukončil aktivní kariéru, se do soudních síní ve službách některé právní kanceláře nepodíval. Místo toho jako spolumajitel dohlížel na provoz masny a jídelny, a všemožnými způsoby se nadále točil především kolem hokeje. Ještě dříve, než se stal vytíženým spolukomentátorem v rámci televizních přenosů, připomněl si atmosféru vypjatých utkání přímo na střídačce jako trenér. A dokonce v obou pražských „S“.
Nejdříve ve Slavii, s níž v roce 1994 postoupil do extraligy, a poté na Spartě, kterou dostal na povel po odvolaném slovenském odborníkovi Šuplerovi. V play off 1999 dělil Richtera a jeho tým malý krůček od toho, aby už o rok dříve ukončil v pětizápasovém semifinále vsetínskou hegemonii.
Loterie samostatných nájezdů však byla proti. V úvodu následující sezony byl zase předčasně zbaven funkce on sám. Přesto měl nezpochybnitelný podíl na přípravě kádru, který na třetí pokus silnou valašskou bariéru rozbořil a dosáhl na titul.
Stojí za zmínku, že jako trenér čtyřikrát zasáhl do prestižního pražského derby, po dvou zápasech na obou stranách barikády, a žádné neprohrál. A ještě pár dalších hvězdných momentů z období aktivní kariéry. Vitální útočník Pavel Richter, který onehdy v rámci sázky se spoluhráči ohromil zkudrnatělou „trvalou“ ve vlasech, zastával po čtyři sezony funkci sparťanského kapitána. Jako jediný hráč v historii klubu dokázal hned dvakrát udržet sérii deseti a více utkání (10 a 11), v nichž pokaždé bodoval. Poprvé mezi lednem a březnem, podruhé od září do listopadu roku 1983.
165 gólů v dresu Sparty
Jako první ze sparťanů deset sezon po sobě nastřílel minimálně deset branek. V jedenácti sezonách a 444 utkáních mu činovníci v boxu časoměřičů připsali do osobních statistik 165 gólů a 179 přihrávek, což v tu dobu byl v případě asistencí platný klubový rekord. Richter byl rovněž autorem třetí nejrychlejší branky v dějinách Sparty, když 23. listopadu 1984 skóroval proti Litvínovu po osmi sekundách. Právem se mu 26. února 2012 dostalo významného uznání, když jeho dres s číslem osm, jako osmý v pořadí, slavnostně spočinul pod stropem holešovické Tipsport arény.
