Rudolf Šindelář strávil ve sparťanském dresu celkem devatenáct sezon. A byl i vůbec u té první v nové hale. Sparta (respektive Spartak Praha Sokolovo, jak zněl oficiální název klubu v tehdejší době) sice první zápas v nové hale prohrála 4:5, v konečném zúčtování po sezoně ale obsadila druhé místo, hned za Brnem.
Nejsilnější hokejový zážitek ze Sportovní haly
„Nezapomenu na zápas z roku 1965, kdy jsem ve Sportovní hale hrál za národní mužstvo. Za stavu 2:2 mě vyloučili a hráli jsme oslabení. Tehdy nás trénovali profesor Kostka a Vladimír Bouzek. A ten mi ze střídačky hrozil pěstí a křičel na mě, abych se těšil, až tam přijedu. No, a já jsem se vrátil na led, dostal jsem perfektní přihrávku a dal branku na 3:2. A místo, aby mi vynadal, tak křičel, že za tenhle gól pojedu do Ameriky.“
- Rudolf Šindelář
Dost možná to bylo i díky obrovské podpoře fanoušků. „Ten úplně první zápas si nepamatuju zcela přesně – ono už je to taky padesát let – ale vím, že hala byla totálně vyprodaná. Přišlo tehdy 18 400 lidí. A vůbec pak celou sezonu bylo vyprodáno. Atmosféra bývala ohromná,“ vzpomíná hráč, který ve Spartě nosil na dresu patnáctku. „My jsme v té době měli návštěvy vyšší než fotbalisti Sparty. To se na naše zápasy sjížděly celé rodiny.“
Atmosféra a vůbec celá kultura hokejových zápasů byla v 60. letech úplně jiná než dnes. „Tehdy se na Spartu chodilo skoro jako do Národního divadla,“ vzpomíná Rudolf Šindelář. „Lidé si u vstupu museli sundat kabáty a dát si je do šaten, v hledišti se pak sedělo třeba jenom v saku, celá hala se tehdy vytápěla. Proti Štvanici to byl ohromný rozdíl. Štvanice byla studená, dřevená, ale i tam chodilo dost lidí.“
Oproti Štvanici, která bývala vůbec prvním krytým stadionem v tehdejším Československu, se zvýšil komfort i pro samotné hráče. "V nové Sportovní hale jsme měli obrovské šatny, oproti těm předchozím byl rozdíl stoprocentní. Po dvou letech nám tam ještě vybudovali bazén a saunu. Na tu dobu jsme měli vynikající zázemí.“
Vyprodáno celou sezonu
„Atmosféra byla ohromná. Ale třeba se mi stávalo, že jsem na zápase neměl svojí manželku, i když měla permanentku. Před pokladnami a před služebním vchodem, už tehdy to byla dvaatřicítka, stálo totiž těsně před zápasem ještě tři tisíce lidí, co chtěli lístky. Když tehdy přijelo Brno, nebo Bratislava, tak to byly ohromné zápasy.“
- Rudolf Šindelář
O něj se ale v prvních letech museli sparťané dělit. „Tam, kde je teď posilovna, tam mívali zázemí gymnastky a gymnasti,“ vzpomíná Rudolf Šindelář. „A bývalo tam pro nás vzadu ještě takové malé bufé. Teď je ale všechno v zázemí úplně jinak. Samotný prostor okolo ledové plochy a hlediště se ale příliš nezměnily.“
Po odchodu ze Sparty působil Rudolf Šindelář i v zahraničí. Po skončení hráčské kariéry trénoval v Německu, Itálii a Rakousku. „Některé stadiony byly modernější než Sportovní hala, ale ta má to svoje kouzlo,“ vzpomíná. „A myslím, že je to tam pořád dobré. Akorát ti diváci, je jich míň. Ono když přijde deset tisíc diváků, tak je to hned jiná atmosféra.“
Sparťanská aréna patří k těm posledním několika, kterým fanoušci s láskou říkají „stodoly“. Člověk tu sice občas „klepe kosu“, ale je blízko dění na ledě. „Starší haly mají svojí nostalgii, své kouzlo,“ říká Šindelář, „ale vývoj nezastavíte a dnes chce každý moderní halu s perfektním zázemím a vybavením. V O2 Aréně se mi ale třeba nelíbí, že tam divák nemá kontakt s ledem, většina jich je dost daleko a ti, co sedí nahoře, snad ani nevidí puk.
