Do Čech se vracíte po dvouletém angažmá v Jižní Koreji, jak se váš přesun na Spartu zrodil? Jirka Kalous mě oslovil během lednové reprezentační přestávky, kterou Korejci začali také dodržovat, protože národní tým už jezdí na mezinárodní turnaje. Když jsem byl doma, tak jsme se sešli a ptal se mě, jestli bych měl zájem ho doplnit na Spartě. Byl jsem tou nabídkou potěšený a řekl jsem mu, že ano.
Vizitka Jiřího Vebera
- Datum narození: 29. listopadu 1968
- Bývalá působiště: Kladno, Ässät, Tappara, Vsetín, Blues Espoo, Schwenninger, Plzeň, Perm, Litvínov, Beroun.
- Největší úspěchy: mistr ligy (1996, 1997, 1998, 1999), mistr světa (1996), bronz na MS (1997, 1998), účastník ZOH (1994).
- Bývalá působiště (trenér): Jindřichův Hradec ("A", jun.), Slavia (jun.), Česko U17, Česko U18, Česko U17, Chomutov (asistent), Anyang Halla.
- Největší úspěchy: mistr dorostenecké extraligy (2009), mistr Asijské ligy (2016), stříbro v Asijské lize (2015).
Jako bývalý obránce budete mít na starosti defenzivu? Už jsme se o tom bavili, ale zatím pouze všeobecně. Nějakou představu Jirka má a já to respektuju. Budu mu nápomocný a budu se věnovat tomu, co po mně bude potřebovat. Myslím si, že na tyto věci máme ale ještě čas.
Vraťme se k vašemu předchozímu angažmá. Asijský hokej se v posledních letech snaží posouvat vzhůru a vrcholem by měly být Zimní olympijské hry v Jižní Koreji. Jde cítit, že je vše směrováno právě k této akci? Během svého angažmá jsem byl v kontaktu se šéfem federace a musím říct, že dělají první poslední. Stojí je to velké úsilí i množství peněz. Velkou nevýhodou je, že hokej není tolik oblíbený jako třeba fotbal, basketbal nebo volejbal. Zejména na reprezentační úrovni nemá takový ohlas, ale věnují se tomu už mnoho let.
Vy jste do Asie zavítal i jako hráč, je to tak? Ano. Když jsem hrával na Kladně, tak existovala určitá spolupráce s japonským hokejem. Do Japonska jezdili kladenští trenéři jako Bohouš Prošek, Ota Vejvoda nebo pan Pospíšil. Já a další čtyři hráči jsme tam jednou během letní dovolené absolvovali přípravný program, který trval měsíc. Bylo to někdy v roce 1991, kdy už se hrála Asijská liga, ale ne v současné podobě. Aktuálně jsou tam čtyři japonské, tři korejské, jeden čínský a jeden ruský klub. Měl jsem štěstí, že při mém příchodu přišel do ligy ruský tým Sachalin, který konkurenci a rozvoji hokeje v Asii výrazně prospěl.
Působil jste v Soulu u týmu Anyang Halla, se kterým jste získal stříbro a v poslední sezoně mistrovský titul po finálové sérii právě se Sachalinem. V jaké české lize by asijský mistr obstál? Tohle se hrozně těžko posuzuje. Já můžu říct, že jsem trénoval dobrý tým. Nějakých čtrnáct patnáct hráčů reprezentovalo Koreu na mistrovství svět skupiny B a byli tam i cizinci. Kanaďané a Američan. Chytal nám kanadský brankář Matt Dalton, jenž předtím působil v Nižněkamsku. Brankář je v hokeji důležitý a my jsme se na něj mohli spolehnout. Věřím, že bychom se u nás neztratili v první lize. Těžko se to ale více porovnává, v Asii se hraje trochu jiný hokej.
POSLEDNÍ VÍTĚZNÉ FINÁLE ANYANG HALLA POD VEDENÍM JIŘÍHO VEBERA
Může si některá z asijských zemí v budoucnu vybojovat stabilní pozici mezi světovou elitou? Možné to samozřejmě je, ale je to běh na hrozně dlouhou trať. Šéf asijského hokeje dělá první poslední, ačkoliv to není vůbec jednoduché. Zřejmě by to šlo, ale zase úplně neznám jejich mentalitu natolik, abych s jistotou řekl, jestli to je reálné, nebo to nemůžou zvládnout. Když jsem tam byl první rok, tak běžel každý domácí zápas v televizi, ale nefunguje to jako u nás. Majitel klubu musel totiž zaplatit televizi, aby naše hokejové zápasy vysílala. (usmívá se)
Vy jste před svým odchodem do Asie působil jako asistent v Chomutově, kam jste odešel z mládežnických kategorií. Byla hlavní motivací možnost pracovat v mužském hokeji? Ano. Když hokejisté končí a chtějí trénovat, tak chtějí k chlapům, protože k tomu mají nejblíže. Já jsem u mužů vypomáhal už během angažmá v Jindřichově Hradci, odkud jsem šel do Slavie, kde jsem působil v mládežnických týmech. To mě také naplňovalo a byla to pro mě velmi zajímavá zkušenost. Když jsem dostal nabídku od Chomutova, bral jsem to jako velkou výzvu, ale rozhodně to není tak, že bych utíkal od mládeže. Všechno má své kouzlo, ale já jsem od reprezentačního týmu odcházel hlavně proto, že jsem chtěl pracovat v klubu. Zkušenosti z Chomutova si velmi vážím, ačkoliv to dopadlo, jak to dopadlo.
Jaké jsou největší rozdíly mezi vedením mládežníků a dospělých hráčů kromě hokejových kvalit? U mladých hráčů můžete vidět nějaký potenciál k rozvoji, zatímco u starších hráčů už trénujete profesionály. Záleží na přístupu jednotlivých hráčů bez rozdílu věku. Muži za to berou peníze a moje práce je, aby byli ještě lepší. Od toho tady jsem a druhá věc je ta, zda to hráč dokáže přijmout. Mladí hráči se chtějí někam posouvat, z dorostu do juniorky a potom do chlapů. Muži jsou vybavení trochu jinak, mají zkušenosti a to už je o něčem jiném. I oni se ale chtějí zlepšovat, je to podobné.
Hodně se mluví o tom, zda mají bývalí hráči na lavičce výhodu oproti teoretikům bez profesionální kariéry. Těžíte ze svých herních zkušeností? Netěžím. Hokej se od mé aktivní kariéry hodně změnil a šel nahoru jako každý sport. Možná mám nějaký cit pro určité situace, ale respektuju i trenéry teoretiky, kteří nehráli na vysoké úrovni. Naučil jsem se respektu a snažím se ho naučit i své svěřence.
Vaše kariéra je hodně pestrá. Kromě české extraligy jste okusil také soutěž ve Finsku, Německu či Rusku. Jak na ně vzpomínáte? Poprvé jsem šel do Finska po olympiádě v Lillehammeru. Každé angažmá v zahraničí má něco do sebe. Měl jsem to ve vlnách, protože pak přišlo zranění a už to bylo složitější. V Rusku jsem byl v nějakých jednatřiceti letech a bez rodiny, ale hodně se tam trénovalo a po hokejové stránce si nemám na co stěžovat. Za nejúspěšnější léta považuju působení ve Vsetíně.
Na Vsetín jsem se chtěl zrovna zeptat. Čím si jeho tehdejší úspěchy vysvětlujete? Do Vsetína jsem přišel z Finska po jeho prvním titulu a docela jsem koukal. Byli tam borci jako Tomáš Sršeň, tým posílili Patera s Procházkou z Kladna, později přišel i Radek Bělohlav. V podstatě polovina mančaftu měla co dočinění s reprezentací, což byl důvod vsetínských úspěchů.
Vy jste byl u českého zlata ve Vídni v roce 1996. V televizních záběrech jste vidět, když během oslav přijíždíte k Martinu Procházkovi a v jednom z rozhovorů jste řekl, že se jedná o váš největší úspěch kariéry. Platí to dodnes? Myslíte ten příjezd k Martinu Procházkovi? (směje se)
Samozřejmě, ale zřejmě jste myslel hlavně zlatou medaili. To víte, že jo. Člověk si to uvědomí až později, ale byl to pro mě vrchol kariéry. Hlavně jsem tam pravidelně hrál a byl součástí týmu, neproseděl jsem to na tribuně. Mohl jsem klukům pomoct na ledě a mám na to jen dobré vzpomínky. Z těch ale nežiju, moc často už se k tomu nevracím.
Vám se během hráčské i trenérské kariéry podařilo vyhrát několik titulů. Byly právě ambice hlavním důvodem, proč jste kývl na nabídku Sparty? Vážil jsem si toho, že mě vůbec Jirka Kalous oslovil. Jsem za tuto příležitost hrozně rád a stejně jako hráči mám jisté ambice, které bych rád naplnil. Pro mě je prioritou týmový úspěch a udělám pro něj všechno. Sparta je velký klub a silnou značkou. Jsem rád, že mohu být její součástí.
ZLATÝ GÓL NA MS V ROCE 1996, U KTERÉHO NECHYBĚL ANI JIŘÍ VEBER (č. 17)
Nechybělo ale mnoho a svou budoucí kariéru jste mohl mít výrazně zkomplikovanou. Na startu sezony 1999 jste totiž málem přišel o oko, což musí být psychicky náročné. Jak jste se s tímto zraněním popral? Pamatuju si to moc dobře. Dva měsíce jsem vůbec neviděl, měl jsem mlhu. Doma jsem zkoušel s manželskou koukat na písmenka jako u doktora a pamatuju si, že mi jednou manželka ukázala papír s jedním velkým písmenem a já ho neviděl. Postupně jsem ale vysazoval léky a zlepšovalo se to. Od té doby mám menší periferní výpadek, ale není to nic vážného. Zvykl jsem si.
- Jiří Veber o víře
Zranění vás ale potkávalo poměrně často, je to tak? Od roku 1998 jsem měl vážnějších zranění více. Vypadnul jsem třeba na dva měsíce a nebylo to jen oko, ale vyskočilo mi rameno, utrhl jsem si triceps, nebo jsem měl něco s kolenem. Taková série zranění přišla před třicítkou a pak už jsem měl ob rok nějaké zranění. Člověk se s tím musí srovnat, je to život.
Vy jste věřící člověk. Pomáhala vám i víra? Nedokážu říct, jestli mi víra pomáhala. Nejsem typ člověka, který by se každé ráno modlil. Nechával jsem se křtít během angažmá ve Vsetíně, protože jsem chtěl pokřtít syna. Chodil jsem tam do kostela a mluvil s farářem. Neměl jsem s tím žádné zkušenosti, takže jsem se ptal, co všechno člověk musí a podobně. Nakonec jsem ale zjistil, že to o tom vůbec není.
Využíváte víry i při práci, nebo to je ryze osobní záležitost? (dlouze přemýšlí) Já spíš věřím v sebe, soustředím se hlavně na sebe a svou práci.
Velkým zastáncem víry je v poslední době Jaromír Jágr, který přiznává, že mu při hokejových povinnostech pomáhá. Velmi otevřený různým myšlenkám je také třeba kouč Marián Jelínek. Jak to máte vy? V první řadě to je každého věc. Není dobré do toho někoho nutit, protože by si měl každý najít svou cestu. Já jsem zastáncem toho, aby si každý určil svou cestu sám. Rád s čímkoliv poradím, ale nebudu nikoho nutit. Když se budeme bavit o sportu obecně, tak hodně dělá hlava, ať už jde o fyzickou či psychickou stránku. Sebedůvěra bez pořádné fyzické i duševní přípravy nic neřeší.
Vnímáte, že je v dnešním profesionálním sportu hlava důležitější, než tomu bylo za vás? Určitě se to mění, hlava je ve sportu strašně důležitá. Člověk si ale musí dát pozor, aby to bylo zdravé sebevědomí a něčím podložené. Druhou stránkou je nezdravé sebevědomí.
Kde čerpáte trenérskou inspiraci? Vzor vyloženě nemám, ale snažím se vzdělávat a být lepší a lepší. Sbírám informace od dalších trenérů nejen z hokeje, ale také z fotbalu. Rád čtu životopisy a zkušenosti hráčů s trenéry a naopak. Studuju i nějaké články o tom, jak se mění styl trénování a přemýšlím o tom, jestli to má smysl zkusit, nebo nemá. Novinkám jsem otevřený, protože kdybych se přestal vzdělávat, nemohl bych dál trénovat.
Máte nějakou knížku, která vás v poslední době zaujala? Přečetl jsem si první díl trenéra Fergusona a zaujal mě. Rád si přečtu i druhý díl.
Na čtení budete mít dost času i během cestování na zápasy Champions Hockey League. Těšíte se na další novou zkušenost? Jsem rád, že mohu být součástí tohoto projektu. Upřímně se na to opravdu těším, protože to je výborná soutěž, ve které se můžete porovnat s týmy z jiných zemí. Tomuto projektu fandím a doufám, že v něm budeme se Spartou úspěšní.