20. 3. 2020 David Soeldner

​Sbohem, velký šéfe!

Hokejový národ smutní. V krátkém sledu přišel o další mimořádnou osobnost. Opět výrazně spojenou se Spartou. Ještě to není ani rok, co nás opustil bývalý útočník, a především úspěšný trenér Luděk Bukač. Je to právě měsíc, co jsme se rozloučili s jiným členem Klubu sparťanských legend, neústupným obráncem a velkým srdcařem Jaroslavem Šímou. A teď? Na věčnost, nikoliv do zapomnění, zamířil v 97 letech nejstarší pamětník prvních československých titulů mistrů světa i sparťanských vítězství v přeboru republiky Vladimír Zábrodský.

Psal se rok 2013. Před domem stála řada zaparkovaných bicyklů, přesně tak, jak je pro Stockholm, hlavní město Švédska, typické. Z okna na ulici shlížela žena, aby zkontrolovala usmívajícího se muže v kostkovaném hnědo-černém saku, žluté košili a rudé pletené vestě, svého manžela, kterak si v přípravě na reprezentativní fotografování – ve společnosti asistentky fotografa – přidržuje speciální stínítko. Ačkoliv mu bylo úctyhodných 90 let, pořád z něj vyzařovala vitalita. A i přes požehnaný věk nadále působil jako velký elegán. Tehdy se asi naposledy a podrobně rozpovídal o životě, zejména o hokeji a pražské Spartě, protože se natáčel televizní dokument o historii klubu, který o neuvěřitelných šedesát let dříve z pozice vůdčí individuality v jinak soudržné partě kamarádů přivedl vůbec poprvé k mistrovským výšinám.

Přitom se narodil jako slávista! Proslavil se v barvách dalšího pražského klubu, fenomenálního LTC, ale skončil jako sparťan. Níže jsou útržky osobních vzpomínek, které jsme vybrali jako nejvhodnější způsob uctění památky legendárního útočníka.

„Když byl v roce 1950 rozprášen národní tým a většina reprezentantů a mých spoluhráčů z LTC skončila ve vězení, přišla nabídka ze Sparty. Konkrétně od Antonína Janouška, mladého, do hokeje zaníceného člověka, který se mnou pomaloučku, ale jistě diskutoval tu věc, abych přešel do Sparty, i proto, že LTC se tak nějak direktivně rušilo. Bylo to citlivé téma. Tím víc, že Sparta právě spadla do druhé ligy. Ale podmínky byly takové, že jsem na tom netratil. Ani v běžném zaměstnání. Ve Spartě mi nabídli příjemné místo a pod hlavičkou podniku Bratrství jsem prodával mraženou zeleninu. Měl jsem tak dost času i na trénink přes den. Volno od zaměstnavatele jsem totiž dostal kdykoliv, kdy jsem ho potřeboval. V kanceláři byl v podstatě klid. Ale jakmile jsem někdy navštívil jiné obchody, tak tam byli samo sebou velmi překvapeni, že přijel hokejista Zábrodský a řeší s nimi zeleninu. Bylo to úsměvné i proto, že nakonec jsme stejně mnohem víc mluvili o hokeji.

V tu dobu hrála ve Spartě spousta mých známých, ale přitom to byli hoši, co byli ještě starší než já. Cee. Vecko. Hanzlové. Uměli hrát hokej, ale nedovedli se uplatnit jako mužstvo. Náprava byla otázkou správné organizace, sestavy mužstva a vystupování ve hře. A to jsem si vzal na starost.

Já byl něco jako hrající trenér, který dirigoval mužstvo. Vedl jsem naše tréninky, a pokud to bylo nutné, dával dispozice spoluhráčům, jak mají hrát i během utkání. Rychle se to dalo dohromady. Už první rok v nižší soutěži jsme vyhráli všechny zápasy a postoupili zpátky do první ligy.


Tenkrát byl hokej hodně spojený s politikou. A v ČKD Praha, pod které jsme spadali, to brali opravdu vážně. My však byli více mužstvo „volnosti“ a to nám prospívalo. Z mého pohledu se dalo dohromady to nejkamarádštější mužstvo, ve kterém jsem kdy působil. Nejen na ledě, i v situacích kdekoliv jinde jsme se k sobě chovali přátelsky. Hráli jsme hokej a současně zůstali kamarády.

Dosažené výsledky dokazovaly, že se časem můžeme probojovat až k titulu. Ještě jako druholigoví jsme ovládli turnaj, tzv. pohár o únorový štít, ačkoliv jsme v něm nastoupili proti nejlepším mužstvům první ligy v čele s Budějovicemi, Vítkovicemi nebo pražským ATK. Jenže po návratu mezi elitu jsme skončili ‚až‘ pátí a snesla se na nás vlna kritiky, že mužstvo je přestárlé a nemá žádnou perspektivu. Rok nato, v předjaří 1953, jsme ale v rozporu s nelichotivými prognózami získali titul přeborníků republiky! Prostě jsme byli lepší než ostatní. To obhajoba byla podstatně náročnější. Všechno se začalo měnit s tím, jak z brněnských týmů udělali Rudou hvězdu, do které stahovali nejlepší mladé hokejisty. Došlo tak na souboj generací. RH Brno byla mužstvem budoucnosti, s technickými hráči jako Danda s Bubníkem, co rychle bruslili a vyhrávali osobní souboje, navíc měli dobrého brankáře Koloucha a pozor jste si musel dát i na Bartoně nebo Proška.

V rozhodujícím zápase sezony 1953/1954, právě proti RH, vyrovnal Karel Gut na konečných 1:1, když jako obránce vyrazil na zteč, objel branku a šoupnul jim to tam. Pamatuji se, že měli taktiku ušitou přímo na Zábrodského, pořád na mně viseli a já byl po zápase dost otlučený. Podobné duely bývaly vyšponované i politicky. Diváci prý křičeli: ‚Dneska budou lítat facky, je tu Tonda Zápotocký.‘ Na to si já ale už nepamatuji, že utkání, v němž nerozhodný výsledek znamenal pro Spartu obhajobu titulu, měl být osobně přítomen prezident republiky a s ním ministr obrany Čepička. Publikum na pražské Štvanici bylo nicméně na naší straně. A my si toho vážili, že nás mají rádi, na rozdíl od Rudé hvězdy nebo Tankisty, mužstev podporovaných státem, kam cíleně posílali talentované mladší hráče. My ještě žili víc z toho, co bylo. A z toho druhého titulu jsme se vlastně ani moc neradovali, s pocitem, že jsme nehráli dobře a měli hrát lépe…“

Rekordman Zábrodský

Vladimír Zábrodský drží řadu klubových rekordů. Není reálné, že by některé z nich ještě někdo někdy překonal. Příklad? Osm branek v jednom ligovém utkání, konkrétně proti Kladnu z prosince 1952. Nebo třicet hattricků! Druhý Jan Gusta Havel jich zvládl polovinu. Počátkem roku 1954 se do sítě soupeřů trefil minimálně třikrát ve třech po sobě jdoucích zápasech a 1. prosince 1955 v Českých Budějovicích zkompletoval hattrick čistě během sparťanského oslabení!!! Nedostižitelná je i jeho střelecká produktivita. Celkem si ve Spartě během devíti sezon v nejvyšší soutěži připsal 228 gólů v pouhých 168 utkáních – tzn. průměr 1,36 branky na zápas. Do klubu přitom přestoupil ve zralém věku sedmadvaceti let a předčasně v něm skončil (viz kauza Stazka) v sedmatřiceti.

Co on sám říkal o své sportovní dlouhověkosti a úspěšnosti?

„Proč se mi tak dlouho dařilo? Protože jsem jako malý kluk vyzkoušel všechny možné sporty. Hokej, tenis, fotbal, házenou, basketbal, volejbal, plavání či atletiku. Vždy jsem se snažil být co nejlepší. Vliv na to měli zejména rodiče. Důsledný otec a matka, původem Ruska, která byla i vynikající kuchařkou. Jedl jsem ale zdravě, to znamená hodně jablka, zeleninu, naopak žádné knedlíky, a mimo to jsem chodil na masáže a do lázní. Na kondici jsem nedal dopustit. Ve Spartě jsme ji prohlubovali třeba tím, že se chodilo na procházky do přírody, zejména za těžkých podmínek. V zimě třeba hlubokým sněhem. Což se později pozitivně projevilo v síle našich nohou při zápasech.


Někdy jsem vypomáhal mužstvu i v obraně, hrál jsem na všech možných postech, ale především centra, a občas neslezl z ledu. Jen jsem si musel zvyknout, že se mnou pořád někdo jezdí a hlídá mě. Chtěli mi hokej znechutit. Důležitou otázkou k řešení tak bylo, když už člověk přijde k puku, aby s ním něco rychle udělal – uvolnil spoluhráče nebo sám sebe a vystřelil. Já uměl střílet z obou stran a to byla v té době velká výhoda. Však jsem natáčel instruktážní filmy pro veřejnost, jak střílet nejen forhendem, ale zejména méně používaným bekhendem. Mezi fanoušky se poté říkalo, když se to povedlo i někomu jinému: Podívejte, to je bekhend jako od Zábrodského! Kromě toho jsem střílel z kličky tahem nebo úhozem, takovým golfovým způsobem, v závislosti na tom, v jaké situaci jsem se ocitl proti soupeři.“

Ani v pokročilém věku nedal legendární „šéf“ na bývalý klub dopustit, pořád ho ze Švédska, kam v roce 1965 emigroval, po očku sledoval a udržoval si k němu blízký citový vztah.

„Vždyť já byl tady ohromně spokojený! Nikdy předtím ani potom jsem už nehrál v tak sympatické společnosti jako ve Spartě.“

Své poslední velké vzpomínání uzavřel zajímavým příměrem.

„Sparta? Kdyby to byl obytný dům, tak bych se do něj přestěhoval…“

Naposledy na Spartě

Vladimír Zábrodský prožil dlouhý a pestrý život. Kdyby mu bylo souzeno pobýt tady další tři roky, dožil by se nejen kulaté stovky, ale i sedmdesáti let od prvního sparťanského titulu. Toho, který by se bez jeho přičinění s velkou pravděpodobností, ne-li jistotou nikdy nezrodil.

A jak strávil poslední léta? Dva roky po sobě, na jaře 2012 a 2013, si ještě velká legenda užívala hokeje z pozice diváka přímo za humny svého druhého domova, v hale Globen ve Stockholmu, během dvou po sobě jdoucích světových šampionátů přidělených Švédsku a Finsku. Tehdy to byl stále onen vitální, přátelsky naladěný starý elegantní pán. Jenže poté se jeho zdravotní stav začal postupně horšit.

Poslední návštěva Vladimíra Zábrodského v Praze, zároveň první i jediná na utkání Sparty v jejím novém domově, multifunkční vysočanské O2 areně, se uskutečnila u příležitosti oslav 112 let od založení klubu, 6. prosince 2015, pouhé tři měsíce před 93. narozeninami „velkého šéfa“. Za další pozvánky na obdobné slavnostní akce s osobní účastí už jen děkoval. Na náročnou cestu ze Skandinávie do rodné vlasti se již necítil.

„Vovka“ byl posledním žijícím z našich prvních mistrů světa. A posledním z prvních sparťanských. Teď už to bohužel neplatí. Legenda odešla do hokejového nebe 20. března 2020.

DAVID SOELDNER

AKTUÁLNĚ NA HCSPARTA.CZ

Sparta On Air s Milanem Jurčinou!

Košťálek bude hrát za Spartu i v další sezoně

​V příští sezoně budeme ještě silnější

​Tomáš Pavelka bude pokračovat ve Spartě