"Když jsem se to dozvěděl, byla to pro mě těžká rána. Scházeli jsme se do poslední chvíle na srazech veteránů, dokonce mě pozval i na křest své knížky. Byla to pro mě rána i jako pro sparťana, protože to byl jeden z nejlepších trenérů, kteří ve Spartě působili," neváhá bývalý útočník Jan ´Gusta´ Havel, který znal Luďka Bukače velmi dobře, protože s ním strávil čas na vojně, zažil ho jako "vynikajícího spoluhráče" a  nastupoval pod ním také jako jeho svěřenec.

Legendární útočník se svým kamarádem dokonce mluvil několik dní před jeho smrtí. "Volali jsme si někdy v pondělí, abych ho pozval na sraz veteránů. On mi potvrdil, že rád přijde a ptal se, co se děje ve Spartě, tak jsme si řekli, že si promluvíme až osobně, ale na sraz nakonec nedorazil. Ve čtvrtek mi pak volali, že ho odvezli do nemocnice s oboustranným zápalem plic a v sobotu ráno jsem se dozvěděl, že to srdíčko nevydrželo," dodává smutným hlasem.

Před úspěchy a kvalitami Luďka Bukače se klaní i další jeho bývalí svěřenci. "Luděk Bukač byl vynikající trenér, vždycky dával hokeji sto procent a dokázal dát dohromady hráče, kteří si vyhovovali. Na to měl čuch, navíc dvakrát vyhrál mistrovství světa," vzpomíná na triumfy z let 1985 a 1996 bývalý útočník Pavel Richter, který byl součástí zlatého týmu v Praze a působil pod Luďkem Bukačem také ve Spartě.

Člen Klubu legend ocenil také to, že Luděk Bukač vyhrál titul s Československem v komunistické éře a také s českým týmem po pádu režimu. "Za komunistů byl despota, protože věděl, že je to jediná šance, jak si hokejisté mohou vydělat slušné peníze a nebudou tedy brblat. Všichni ho poslouchali na slovo."

Legenda, která změnila český hokej i Spartu

Úmrtí dlouholetého kamaráda Jana ´Gustu´ Havla zasáhla i jako fanouška hokeje: "On byl vůbec jeden z nejlepších trenérů českého hokeje. Podle mého názoru se nejvíce zasloužil o posun hokeje nejen ve Spartě, ale také v národním týmu. Byli jsme samozřejmě kamarádi a měli jsme se rádi, ale jako trenéra jsem ho respektoval. Vzpomínám na člověka, který se mnou prožil celé mládí i kariéru ve Spartě. Nikdy na něj nezapomenu."  

Na legendárního trenéra vzpomíná také bývalý sparťanský obránce Miroslav Kuneš. "Když přišel z Kanady, začali jsme hrát ve Spartě kanadský hokej, který měl velké úspěchy. On byl novátor, nespokojil se s tím, co zná, ale pořád se učil. Byl velký kamarád s doktorem Wohlem, se kterým hodně věcí probíral. Je velká škoda, že nás opustil," říká smutným hlasem člen Klubu legend.

V aktivní kariéře se nebál Miroslav Kuneš přitvrdit, i proto mu tvrdý kanadský hokej Sparty pod vedením Luďka Bukače vyhovoval. "Já jsem zažil na Spartě řadu dobrých trenérů. Těch bylo více, než těch druhých...," usmívá se a dodává: "Pan Bukač patřil mezi ty první, možná byl i nejlepší. Nerozhodovaly tolik úspěchy, ale to, když bylo na staré hale vyprodáno. To značilo, že lidé chodí na hokej, což je podle mého značka toho trenéra. Když na jeho hokej chodí lidi, tak je to jeho vítězství a kvalita."

Luděk Bukač hokejem žil a zachytával nové trendy až do poslední chvíle. "I když byl v posledních letech velkým kritikem českého hokeje, tak to s ním vždycky myslel dobře," zdůrazňuje Havel. Legendy těší i to, že je Bukačova škola cítit i v dnešní době, což v pozici komentátora a experta České televize vnímá také Pavel Richter: "Napsal spoustu knížek, ze kterých dnes čerpají i mladí trenéři. Když sleduji třeba Filipa Pešána i Vencu Varaďu, jde vidět, že týmům vtloukají do hlavy disciplínu. Tu měl Luděk Bukač vždycky."

Stříbrný tým Sparty pod vedením Luďka Bukače ze sezony 1973/1974

Nahoře zleva: Vícha, Honc, Richter, Pěnička, Vlček, Herstus a Svoboda. Uprostřed zleva: technický vedoucí Hofman, Brdička, Gürtler, Šíma, Eysselt, Horešovský, Kostka, Kuneš, Dohnal a masér Kratochvíl. Dole zleva: Vorlíček, Kochta, Holeček, trenér Bukač, kapitán týmu Havel, asistent trenéra Pergl, Radvanovský, Černý a Nikl.

Vzpomínky hráčů: "bazény" za trest i běhaní na sjezdovce

Tvrdý a zároveň férový přístup Luďka Bukače pocítil každý, kdo pod ním nastoupil - v klubu i v reprezentaci. "Těch historek bylo," usmívá se Jan ´Gusta´ Havel a kuriózně vytáhne tu nepříjemnou: "To bylo, když přišel s tím, že se v Kanadě omlazuje a my staří musíme ve Spartě skončit. I já jsem s ním měl tedy své problémy, protože to byl kamarád, se kterým jsem začínal a hrál s ním, ale pak se z něj stane trenér, který má samozřejmě jiný pohled."

O tom, že se Luděk Bukač s hráči nepáral ve Spartě ani v národním týmu, svědčí vzpomínky dalších legend. "Když jsme běhali sjezdovku na Zadově, která měla přibližně 1 100 metrů, motivoval nás tím, že prvních pět hráčů dostalo kecky, trička nebo teplákovky. To ale byli furt stejní kluci, my starší věděli, že mladí vždycky vyhrají. Tak jsme tedy rozhodli, že se o ty ceny pak bude stříhat. Když to pan Bukač zjistil, neřekl nic a toleroval to," vypráví Pavel Richter. 

Legendární trenér se nebál ani protáhnout trénink. "On byl přísný, to jsme zažili několikrát, když se zápas nevydařil, nebo nebyl spokojený s přístupem v tréninku. To jsme si s klukama jen říkali ´Ježiš, to budeme na ledě o půl hodiny dýl a budeme jezdit bazény.´ To se taky stalo, jezdili jsme bazény od mantinelu k mantinelu na délku hřiště a protáhli si trénink o půl hodiny," usmívá se Kuneš, který tvrdý přístup trenéra oceňuje. 

I díky němu se stal Luděk Bukač trenérskou legendou nejen v Česku, ale také v celém hokejovém světě.

ODPOČÍVEJTE V POKOJI, LEGENDO!

Profil pana Luďka Bukače

Nejdříve hvězdám LTC Praha i reprezentace jako přičinlivý klouček zcela dobrovolně zametal šatnu. Mohl z něj být jen obyčejný soustružník, ale on chtěl vždy mnohem víc. Získal výběrové stipendium, studoval vysokou školu a během vojenské služby v Jihlavě mu celá kabina záviděla, že ho na pedagogickém institutu poslouchá a pozoruje osmdesátka mladých žen, budoucích učitelek, jimž přednášel všeobecnou tělesnou výchovu. Především to byl ale hokejista. Nejdříve aktivní, později trenér praktik i teoretik, který se vypracoval až do Síně slávy Mezinárodní hokejové federace IIHF!

Narodil se 4. srpna roku 1935 v Ústí nad Labem a hokejovou dráhu odstartoval v jedenácti letech u žáků LTC Praha. S obdivem a úctou vzhlížel k dospělým hvězdám našeho nejlepšího klubu a přál si, vypracovat se po jejich vzoru do národního mužstva. Podařilo se. Byl náležitě cílevědomý a na památné ledové „nudli“ pražské Štvanice tak do omrzení vylepšoval svůj bruslařský projev. Přitom však se stejným úsilím zodpovědně studoval. 

Když původní LTC po komunistickém převratu po roce 1948 zaniklo, přešel do Motorletu, kde to se spoluhráči dotáhl až k titulu dorosteneckého přeborníka ligy. A jeho renomé narůstalo. Jenže méně významný pražský oddíl nesouhlasil s přestupem Luďka Bukače v roce 1958 do Sparty a uvalil na něj tzv. „karenční lhůtu“. A tak se sparťany jen trénoval, dál se intenzivně věnoval studiu Institutu tělesné výchovy a sportu, jen na ligové zápasy mohl na dlouhých dvanáct měsíců zapomenout. Do podzimu 1959. Až poté, s číslem devatenáct na zádech a ve formaci, ve které se mu z příjmení spoluhráčů málem zamotala hlava – na centru s Vladimírem Zábrodským a na druhém křídle s Miloslavem Charouzdem – se dočkal sparťanské premiéry. Zkušenosti, nastřádané v domácí soutěži po boku zvučných legend, mu usnadnily i cestu do vysněného národního týmu, se kterým na MS 1961 vybojoval stříbro. 

S výjimkou dvouletého povinného pobytu v kádru jihlavské Dukly působil Luděk Bukač ve Spartě šest sezon do jara 1967. Nejpovedenější byla poslední, v níž zaznamenal dvacet branek a u dalších čtrnácti asistoval. Celkem si v lize odkroutil třináct sezón a nastřílel 153 gólů. Jeho odborné znalosti obohatily i stáže v hokejově nejvyspělejších zemích – v Kanadě a Sovětském svazu. V pouhých dvaatřiceti letech ukončil kariéru hráče a načal novou, trenérskou. 

Na sparťanské střídačce působil hned dvakrát. V letech 1967 až 1969 a následně 1973 až 1980. Od svých svěřenců důsledně vyžadoval agresivní styl hry, kladl důraz na obrannou činnost jak individuální, tak kolektivní. A rád pracoval s mladými hráči.

Ti starší se totiž hůře srovnávali s jeho svérázným autoritativním trenérským přístupem a skutečností, že nikdy nehleděl na zásluhy. Zatím, co v domácí soutěži se týmového úspěchu nedočkal, na mezinárodní scéně sklízel uznání i medaile opakovaně. Jako trenér národního mužstva nasměroval reprezentační výběry Československa a České republiky v letech 1985 a 1996 ke zlatým medailím na mistrovství světa! 

A na jaře 2007 byl během šampionátu v Moskvě uveden do hokejové Síně slávy IIHF. Aktivitou přitom hýřil i v důchodovém věku. Přes dvě dekády vedl letní hokejovou školu mládeže, vitální byl i ve své pedagogické a odborné publikační činnosti. 

Ať už dělal cokoliv, vždy se držel názoru, podle kterého je hokej náročná hra. Kdo chce uspět, musí být sám na sebe náročný. Poraženectví nemá mezi mantinely místo. A i když se nedaří, nikdy nesmí dojít ke ztrátě zodpovědnosti a bojovnosti. Tak znělo hokejové motto Luďka Bukače.

Autor profilu: David Soeldner