Po sezoně 2016/2017, kdy jste působil v prvoligovém Kladně, jste definitivně uzavřel vaši bohatou hráčskou kariéru. Co vás k tomu vedlo?
Už se mi nechtělo nikam dojíždět, a tak jsem jen čekal na vyjádření Kladna. V první lize je to kromě Slavie nejbližší prvoligový klub. A když mi řekli, že chtějí jít jinou cestou s mladšími hráči, tak jsem se rozhodl pro ukončení aktivní hokejové kariéry a budu se věnovat trénování. Jsem rád, že přišla nabídka ze Sparty. Uvidíme, co to přinese do budoucna. 

V poslední sezoně už jste sbíral zápasy jen v první lize, a přišel jste tak o rekord v počtu zápasů v nejvyšší soutěži, který vám sebral stále hrající Petr Kadlec. Zamrzí to, nebo to neřešíte?
Samozřejmě bylo hezké být první. (smích) Ale když jsem se podíval okolo sebe, tak mi bylo jasné, že můj rekord padne. Bylo to dané v tu chvíli, kdy jsem byl odejit z Brna, že další extraligové zápasy už asi nepřidám. Na dálku jsem dění sledoval a věděl, že Petr má hodně zápasů, a bude to tedy zřejmě on. Přeju mu, aby ještě nějaké zápasy přidal, a ať se mu daří.

Přesně 1 209 zápasů v extralize, to už je pořádné číslo. Vybaví se vám třeba první utkání, nebo naopak to poslední?
To první si pamatuju, bylo to ve Zlíně. Já tehdy hrál první národní ligu za Slavii a na Spartě se zranili obránci, tak mě vzali jako mladého vykuleného kluka s sebou. První třetinu jsem ještě seděl, ale prohrávali jsme 0:4, tak mě tam trenéři vypustili. Byl to můj první zápis za áčko Sparty i v extralize. Ten poslední si paradoxně tak nevybavuji, v té sezoně 2015/2016 jsem odehrál v uvozovkách snad jen pět zápasů a už to nebylo ono. Takže jako takový poslední dobrý zápis byla předcházející sezona, kdy jsme vypadli s Litvínovem.

A který duel byl pro vás osobně ten nejdůležitější? Šlo o poslední zápasy finálových sérií, ve kterých jste se Spartou hned čtyřikrát slavil titul?
To jsou samozřejmě příjemné zápasy. Vybavuju si rok 2000 a finále proti Vsetínu, kdy jsme poslední zápas vyhráli 1:0 a jediný gól dával David Výborný. Tohle utkání se mi vybaví hned bez přemýšlení.

Jak celkově vzpomínáte na roky strávené ve Spartě v roli hráče?
Tak super, bylo to spoustu zápasů, úspěchů i kamarádů. Byla to malinko jiná doba, taková pomalejší. Takže na kamarádství, nejen to virtuální, byl čas. Vzpomínám na to strašně rád.

Vizitka Františka Ptáčka

• Narozen: 4. dubna 1975 v Praze
• Kluby v ELH: SPA, KVA, CEB, MHK, KOM
• Sezon v extralize: 23
• Zápasů v extralize: 1 209
• Mistrovské tituly: 2000, 2002, 2006, 2007

Mnoho bývalých skvělých hráčů Sparty, kteří spolu váleli na ledě, se nyní v klubu sešlo na trenérských či manažerských pozicích. Kromě vás jde třeba o Petra Břízu, Michala Broše, Jardu Nedvěda, Richarda Žemličku nebo Jirku Zelenku...
Je to pěkné, taková nostalgie. Ostatní to už samozřejmě dělají mnohem déle než já. Ale líbí se mi, že ta radost a odhodlání, které měli na ledě, je žene kupředu i dál.

Hráči, kteří tu odvedli obrovský kus práce, se do svého klubu vracejí a předávají své zkušenosti mládeži. Může jim to podle vás dát i něco navíc, nějaké to pomyslné sparťanství?
Podle mě je to pro mladé hráče rozhodně dobře. Někteří z nich si to tak neuvědomují, další se mě vyptávají, jestli jsem hrál s tím a s tím hráčem. Někdo vzpomíná, že se jako malý kluk chodil dívat na Spartu a já za ni tehdy hrál. Je dobře, když kluky trénuje někdo, koho znají. A o kom vědí, že v hokeji něco dokázal.

Už v závěru hráčské kariéry jste se pustil do dálkového vysokoškolského studia, jak k tomu došlo?
Já jsem teď takový student začátečník, prvák je už pomalu za mnou. (smích) Tahle myšlenka ve mně uzrávala dlouho, chtěl jsem studovat v Praze ještě když jsem hrál za Spartu. Pak jsem se ale přestěhoval i s rodinou do Budějovic a bylo to složitější. A když jsem se nějak domluvil tam, tak jsme byli jako celý klub přestěhovaní do Hradce. Následně jsem byl v Brně a až při působení v Kladně jsem bydlel doma. V tu chvíli jsem si řekl, že není na co čekat, nejsem taky nejmladší. (úsměv)

Jaké to je, vrátit se ke studiu po takové době?
No naposledy jsem to dělal před pětadvaceti lety. Takže mi hned řekli, že dneska už se to dělá jinak a musím se přihlásit přes internet, a podobně. (smích) Zpětně to je dost vtipné. Ale říká se, že první krok je nejtěžší, a asi to tak je i se školou.

Další důležité rozhodnutí, že budete po skončení hráčské kariéry hned trénovat, přišlo kdy?
Tohle rozhodnutí je ještě mnohem starší. Táhne se až do časů, kdy jsem začal hrát a psal na gymplu nějaké práce. Už tam jsem uvedl, že bych chtěl trénovat, až přestanu hrát. A vlastně jsem tehdy už plánoval i to, že bych chtěl získat vysokoškolské vzdělání. Trenérskou licenci mám ostatně už nějakých sedm nebo osm let, takže jsem na to teoreticky už docela dlouho připravený. Teď uvidíme, co přinese praxe.

Jít trénovat na Spartu pro vás byla vzhledem k vašemu hráčskému působení logická první volba?
Byla, takže jsem moc rád, že mě kontaktovali. Nebýt toho, možná bych dokonce netrénoval hokej, ale dělal třeba kondičního trenéra. Vždycky jsem totiž byl takový vyhlášený blázen na trénovaní, takže to pro mě také byla varianta.

Naskočil jste k týmu mladšího dorostu akorát na letní přípravu, takže se to nyní více než hodí...
Hodí, i když je to tu jednodušší v tom, že je hodně tréninků připravených od oficiálního kondičního trenéra. Já se spíš věnuju tomu, aby kluci dělali věci správně a pomohlo jim to. A když se kroutí, že něco nejde, tak jim musím ukázat, že to ještě jde.

Už jste si s hlavním trenérem Tomášem Hamarou nějak rozdělovali role, nebo je na to ještě čas?
K tomu jsme se zatím ještě nedostali, řešilo se to dost za běhu. Já jsem teď navíc ještě rozlítaný tím, že mám akorát zkouškové období. Takže se po tréninku ještě rychle utíkám učit. Na to, abychom s Tomášem všechno detailně rozebrali, ideálně někde u piva, bude ještě čas. (úsměv)

Přišel jste ke kategorii, která v posledních dvou sezonách získala titul mistra republiky. Berete to tak, že je hlavním cílem dokonat zlatý hattrick?
To si člověk nesmí připouštět, pak by byl nervózní ještě než by vůbec začal. Ale samozřejmě o tom vím a spíše to připomínám právě klukům, že to je na ledě hlavně jejich závazek a zodpovědnost. Protože kluci před nimi tu Spartě udělali v této kategorii pořádné jméno a něco velkého dokázali. Je jen na nich, jak se s tím poperou a co ukážou oni.

Jde o patnáctileté a šestnáctileté kluky. Co je podle vás klíčové jim v tomhle věku dostat do hlavy? Je to i o tom, aby zůstávali nohama na zemi a nemalovali si sami sebe za tři roky v NHL?
Je to těžké, něco o tom vím, protože mám doma stejně staré děti. Člověk je musí v tomhle věku trošku nasměrovat. Sportovec by měl samozřejmě vědět, co chce a čeho by chtěl dosáhnout. Ale většina z nich si neuvědomuje, že k tomu vede strašně těžká a mnohdy nepříjemná cesta. A že bez téhle cesty se výsledků nedá dosáhnout. Tohle je chci naučit, že nic není zadarmo.