O dva roky mladší bratr sparťanského útočníka Jana se narodil 13. července 1922, byl od nepaměti přezdíván „Ica“ a jeho kariéra začala v někdejším eldorádu začínajících hokejistů, pověstném „háfnu“, čili vorovém přístavu na vltavském rameni mezi Císařskou loukou a smíchovským břehem. Jiřímu Hanzlovi bylo šest let, když dostal pod stromeček vysněné brusle, tzv. kolumbusky na kličku. A protože právě kralovala jedna z nejkrutějších zim minulého století, během níž se vykopávaly chodcům pěšinky v metrových závějích, a zamrzlá Vltava by unesla snad i tank, naučil se bruslit v přímo ideálních podmínkách.
Oba bratři, Jan i Jiří, učinili první hokejové krůčky v dresu SK Smíchov a za jeho černobílé barvy dlouho a s úspěchem hrávali rovněž kopanou. Atmosféru soutěže s názvem hokejová liga však ochutnali na opačném břehu Vltavy, ve Stadionu Podolí. Na rozdíl od sourozence Jana si ovšem talentovaný brankář Jiří odskočil také do Zbraslavi. Když ale klub z Podolí zaniknul, oba svorně přestupují i s Podrázkým, Pýchou, Plockem a Škobisem do tehdejšího Spartaku Sokolovo. Tedy do pražské Sparty.
Léta ve Spartě
Od roku 1949 hájí „Ica“ Hanzl spartakovskou branku pravidelně a během několika sezón se vypracuje pílí a houževnatostí na našeho možná nejlepšího brankáře počátku 50. let. „Přepočetné publikum, a nejen to pražské, bouřlivě kvitovalo jeho zákroky potleskem i dalšími hlasitými projevy. Jenom řídící orgán, Sekce ledního hokeje ČSTV, to za podpory novinářů, přitakávajících komunistickému režimu, ignorovala. Icovu standardně výbornou formu registrovali, ale nic víc, a úspěšnou bilanci nijak nerozebírali,“ vzpomínal na spoluhráče z branky obránce Kristián Cee a neopomněl zdůraznit, že zásadním politickým nedostatkem Jiřího Hanzla bylo, že neměl kladný poměr k „lidově demokratickému“ zřízení. Naopak, patřičnými úřady pečlivě evidovaný a stále doplňovaný kádrový materiál měl řadu kazů. Což na druhou stranu ještě zvyšovalo Hanzlovu popularitu mezi řadovými fanoušky.
A tak ačkoliv byl už v roce 1951 zařazen do širšího kádru národního mužstva, nakonec se neobjevil ani v reprezentačním „béčku“. A to ani poté, co měl lví podíl na dvou prvenstvích Spartaku Sokolovo v domácí soutěži v řadě za sebou a byl jednoznačně nejlepším brankářem finálových turnajů. Navždy nezapomenutelným zůstane jeho zákrok z rozhodujícího utkání o titul přeborníka republiky z jara 1954 v Praze na Štvanici, kdy to těsně před koncem zápasu s Brnem bylo nerozhodně 1:1. A Sparta plichtu potřebovala udržet! Pak dostal dlouhý pas do jízdy od červené čáry pověstný brněnský rychlík, Vlastimil Bubník. A gól v síti Pražanů, který by je o titul připravil, visel ve vzduchu. Jenže „Ica“ prokázal, pokolikáté, že dovede číst hru. Jako blesk vyrazil od branky až skoro do středního pásma a dobruslil k puku o zlomek sekundy dříve než soupeř. Zákrok do hokejových učebnic.
Působení v reprezentaci
Ojedinělého startu v reprezentačním mužstvu Československa se sparťanská opora Jiří Hanzl dočkala až v roce 1955. „Ica“ odjel na světový šampionát do západního Německa a výrazně pomohl k tomu, že národní tým ukončil pětiletý půst a přivezl domů medaili. Sice tu nejméně zářivou, ale na každý pád nesmírně cennou, bronzovou. Následné finále domácí ligy se mu naopak nevydařilo. Za rok už na vrcholný turnaj do italské Cortiny neodcestoval, vidinu bojů pod olympijskými kruhy překazilo nepříjemné zranění. Letící kotouč mu prorazil lícní kost přímo pod okem!
Nešťastný konec kariéry
Kariéra brankáře Jiřího Hanzla, v jehož hlavě se zrodily návrhy i na několik typů sparťanských dresů, skončila smutně. V roce 1960 to byl on, kdo z hokejistů pražské Sparty nejvíce odnesl vyzrazenou dohodu desítek sportovců, kteří si nerozvážně smluvili výsledky svých klání, zařazených na tiket STAZKY (předchůdkyně Sazky). V tradičně hodně vykonstruovaném procesu si jako údajně jeden ze čtyř hlavních organizátorů vyslechl před Lidovým soudem ortel v podobě tříletého žaláře. Z původně vyneseného trestu odseděl nebo odpracoval na stavbách třicet měsíců.
Určitě i proto se v roce 1968 i s manželkou nevrátil z dovolené v Jugoslávii. Nicméně, ani v pozdním věku na hokej zcela nezanevřel. Ještě dlouho se bavil trenérským řemeslem v menších hokejových klubech v Německu. A právě tam v říjnu loňského roku ve věku 89 let skonal. V městečku Bergisch Gladbach, nedaleko Kolína nad Rýnem. Sportovní veřejnost se o tom doslechla až teď. Svého bratra přežil o sedm a půl roku. Teď už na oba zůstanou opravdu jen vzpomínky…
