Začneme u vašeho duelu proti ruskému výběru. Dá se na něm najít něco pozitivního?
Utkání se mi moc nelíbilo, ale líbilo se mi, že jsme se zase setkali. (usmívá se) Tempo ruského týmu bylo vražedné a my jsme rádi, že jsme to s nima vydrželi. Hlavně jsem rád, že jsme se dneska všichni setkali.
PETR HRBEK
- * 3. 4. 1969, Praha
- 1x titul se Spartou
- 9 sezon v dresu Sparty
- 3x bronz z MS
- 1x bronz z OH
Klíčové bylo úvodní dějství, ve kterém vám ruské hvězdy utekly na rozdíl čtyř branek. Během zápasu jste měli mnoho šancí, ale nebylo vám přáno. Co jste si během přestávky v kabině řekli?
Chtěli jsme začít střílet branky, protože herně to tak hrozný nebylo, ale kdybychom hráli do dvanácti, tak dáme možná jenom tu jednu branku. Někdy jsou takové dny, že byste mohli hrát týden a netrefíte nic. Škoda, že se nehrálo déle, třeba bychom to do té půlnoci srovnali. (usmívá se)
Teď už přejdeme k vám. Jste pražským rodákem a vyrůstal jste s bratrem Michalem. Jak na vaše sportovní mládí vzpomínáte?
Na toto období se vzpomíná velice hezky, protože mi nic jiného než sport nedělali. Hráli jsme bandy hokej, fotbal, košíkovou. Novodobá mládež to vůbec nezná. Mají samé notebooky, počítače, což je chyba. Odráží se to také na našem mládežnickém hokeji.
Historky z vojny si pro sebe nechám do smrti, směje se Hrbek
Kdy jste se rozhodl pro hokej?
To se člověk nerozhoduje. V pěti nebo šesti letech mě tam přivedli rodiče a to rozhodnutí udělali za mě. V tomto věku člověk neví, co chce jednou dělat.
Váš bratr šel jinou cestou a zvolil si kopačky s míčem. Mezi fotbalisty a hokejisty probíhají různé provokace a posměšky. Měl jste to s bratrem stejné? Řešili jste spolu oba sporty?
Ano a řešíme oba sporty i dnes. Ono to nebylo tak, že by hokej obešel. On šel nejdříve na něj, ale zdálo se mu to moc tvrdý, tak se dal na fotbal. Od té doby se špičkujeme.
Pro každého hráče je důležitým faktorem trenérem. Výraznou stopu ve vaší kariéře zanechal Pavel Wohl. Jak na něj vzpomínáte?
Pavel Wohl byl jeden z trenérů, který tady nastolili spartský režim. Vzpomínám na to rád, byla bomba, že nás mladý zabudoval do týmu. Ať jsem to byl já, Fanda Kučera, Martin Hosták nebo Luboš Pázler. Měli jsme možnost nastupovat a já jsem za to rád.
Během kariéry vás vedl také Ivan Hlinka, což byl podobný typ člověka jako pan Wohl. Našel byste mezi těmito trenéry nějaký rozdíl?
Rozdílů tam moc nebylo, protože si byli právě až moc podobný. Byli to psychologové, kteří dokázali mužstvo nabudit, byli kamarádští. Mohl bych jmenovat ještě pana Bukače a mnoho dalších trenérů, ale oni dva mě ovlivnili nejvíce, ať to bylo ve Spartě nebo v reprezentaci. Vzpomínám na ně nejvíc.
Také vy jste si prošel vojnou. Jak vzpomínáte na tuto životní zkušenost? Máte nějakou vtipnou historku s někým z bývalých spoluhráčů?
Byla to bomba! S Fandou Kučerou jsme strávili rok v Jihlavě a potom přišla revoluce. To teď našim dospívajícím klukům chybí. Ta disciplína, v té době se hráči z nižších soutěží dokázali probojovat až do extraligy. Dnes tomu tak není, což je velká škoda pro celý hokej. Historky, co jsme tam zažili s panem Kučerou nebo Dominikem Haškem, si pro sebe necháme asi do smrti. (směje se)
Zámoří, medaile s reprezentací a titul se Spartou...
Vy jste byl součástí týmu, který na domácím světovém šampionátu v roce 1992 překvapivě vybojoval bronzové medaile. Vzpomínáte si na semifinálové vyřazení s Finskem? V tomto utkání jste vstřelil vedoucí branku na 2:1...
Pamatuju si, že jsme vedli, ale nevzpomínám si na ten svůj gól. Vím, že se Finům podařilo vyrovnat asi minutu a čtyřicet vteřin před koncem. Na penalty jsme ale pohořeli, což už je vabank. To samé zažili kluci v roce 2004 tady v Praze. Byla to shoda náhod, kdyby byla možná lepší konstalace hvězd, tak jsme mohli jít do finále.
Ve stejném roce jste zkoušel své štěstí v Detroitu, ale kvůli zdravotním problémům své dcery jste se vrátil do Čech. Jak vzpomínáte na tuto zámořskou zkušenost? Zaskočilo vás ta změna proti České republice, kde bylo krátce po revoluci?
Vůbec ne, jelikož jsem všechno konzultoval s Jirkou Hrdinou, který mi řekl, jak to tam chodí. Byl jsem vlastně jedním z prvních Čechů, kteří si dokázali vybojovat kontrakt. Dcerka ale vážně onemocněla, tak jsem toho po roce nechal, vrátil se sem a neřešil jsem to.
Za mořem jste strávil pouze rok, ale určitě jste si stihl odvézt nějakou hokejovou a také lidskou zkušenost...
V první řadě pětadvacet lekcí angličtiny. (směje se) Z druhý strany tam byl profesionalismus, což mě posunulo i tady trochu dál.
V sezoně 1992/1993 jste kromě obhajoby bronzu na mistrovství světa dokázal získat svůj jediný titul. Se Spartou jste ho vybojovali ve finále s Vítkovicemi. Jaká to byla série?
Tato série byla nevyzpytatelná. Začínali jsme doma, první zápas jsme vyhráli, druhý prohráli a do Vítkovic jsme odjížděli za stavu 1:1. Ne, že bychom si nevěřili, ale právě pan Wohl nás tak burcoval a nabudil. Jeli jsme tam s tím, že tam jeden zápas urveme. Nakonec jsme urvali dva a do Prahy jsme se vraceli s pohárem.
Během následujících sezon jste okusil hokej v Německu a prošel si tříletou štací v Litvínově. Jaký byl největší rozdíl mezi německým a českým hokejem? Jak vzpomínáte na angažmá na severu Čech?
Největší rozdíly byly v té době finanční. Kdyby tady u nás byly podmínky jako v Německu, tak odtud hráči neutíkají a stráví tu třeba celou kariéru. Co se týká Litvínova, tak na něj vzpomínám hodně rád. Po nějakých neshodách tady na Spartě si mě Ivan Hlinka odtáhl do Litvínova, kde jsem strávil povedené tři roky.
Petr Ton by mi určitě ujel, usmívá se Hrbek
Z Litvínova následoval další přesun, ale tentokrát jste odešel do Slavie. Nebyl to trochu risk, vzhledem k vaší sparťanské minulosti?
V té době začínalo být moderní, že se kluby měnily často. Když se podíváme na to, kdo byl na zápase legend, tak ať to je Fanda Kučera, Patrik Martinec nebo Tomáš Jelínek, tak my všichni jsme v určitém časovém horizontu oblékali dres Slavie. Tomu se člověk asi nevyhnul, dresy se měnily častěji.
Vy jste byl nájezdovým specialistou, takže se nabízí srovnání s Petrem Tonem. Když se nad tím zamyslíte, najdete se v něm?
Máme podobné zakončení. Jako on jsem střílel nad lapačku do víka, což je asi jediný, protože Petr Ton je hroznej rychlík. Tak rychlý jsem rozhodně nebyl, takže by mi asi ujel. Takže asi to zakončení, ale rychlost určitě ne. (směje se)
Po konci kariéry jste měl stánek na Slapech. To už není aktuální?
Já jsem potom šel ještě do Německa. Jezdil tam Petr Rosol, Martin Maškarinec a na léto nebylo do čeho píchnout, tak jsme si na tři měsíce pronajali hospodu. Takhle jsem to praktikoval čtyři roky, pak jsem přivedl kluka na hokej. Bydlím kousek od Kobry a potom mi nabídli, abych trénoval mládež, tak jsem to přijal.
Váš starší syn dal přednost škole, co ten mladší? Stále se drží?
Mladší Jakub hraje stále a nesmírně ho to baví. Trošku mu to nejde, ale pozitivní do života je, jak ho to hrozně baví. Uvidíme, co bude dál. Ve třinácti letech se nedá říct, jestli bude hokejista, nebo ne.
