Matuštíkovi: Ve službách pražské záchranky
Práce záchranáře přináší denní styk s velmi silnými zážitky na hranici života a smrti. Ač se tehdy takové statistiky nevedly, ví, že absolvoval více než 30 tisíc výjezdů. Jeden však v jeho paměti zůstává přede všemi. „Přijeli jsme k osmatřicetileté ženě s úplnou zástavou srdce. Když jsme tam přijeli, tak v podstatě nežila. Resuscitovali jsme ji asi hodinu a její tělo nejevilo snahu o obnovení funkce srdce. Po té hodině, což je doba, kdy mají záchranáři právo skončit, protože už to bývá beznadějné, jsme stále pokračovali. Její kamarádka nám opakovala, že ji musíme zachránit, že má doma patnáctiletou dceru. A najednou se nám ji podařilo přivést k činnosti srdce. Zázrakem bylo, že jí nezůstaly žádné trvalé následky a nebyl poškozen mozek, což bylo po takové době opravdu neuvěřitelné.“
K zajímavým zážitkům patří i návštěva kolegů v Chicagu. „Byli tehdy hrozně překvapení, na jaké úrovni je pražská záchranka. Oceňovali třeba to, že se záchrankou jezdí přímo i lékař (revoluční rendez-vous systém, který zavedl u pražské záchranky tehdejší ředitel František Ždichynec, který byl účastníkem loňského ceremoniálu Holdu). Oceňovali tu kvalitu, kterou si prý Amerika nemůže dovolit. Byl jsem u nich jmenovaný čestným záchranářem, věnovali mi vzácnou helmu z buvolí kůže i se jménem. Jsem na to pyšný,“ vzpomíná. Na svou kariéru u záchranky je Jiří Matuštík právem hrdý. „Tu práci musí mít člověk od začátku rád. Když jste součástí týmu, kterému se podaří zachránit život, tak je to hrozně velká radost. Je to krásná práce, ale člověk tomu musí být naprosto oddaný.“
Když se o budoucím povolání rozhodoval jeho syn Petr, nebylo co řešit. „Kluk sem za mnou chodil velice často, sanitky znal od útlého věku, moc se mu to líbilo. Byl pyšný na to, že jeho táta dělá tuhle práci. Odmala neuvažoval o ničem jiném. Což potvrzuje i Petr: „Pro mě to byla odmalička jediná varianta. Otec byl pro mě hrdina.“
I pro Petra Matuštíka je práce vším. „Ta práce mě naplňuje. Zaměstnání, které má smysl, zachraňujeme lidem životy. Nedovedu si představit, že bych dělal něco jiného,“ komentuje své již osmnáct let trvající povolání. A už nyní je více než pravděpodobné, že ve šlépějích svého táty a dědy půjde i nejmladší z Matuštíků, osmiletý Jan. „Chce dělat záchranáře odmalička. Vidí to u mě a strašně se mu to líbí,“ potvrzuje jeho otec.
Petr se díky práci seznámil i se svou ženou. „Přijel jsem na Bulovku na ortopedii a ona tam byla jako sestřička na příjmové ambulanci. Když jsem ji spatřil, byla to opravdu láska na první pohled. Už je to patnáct let. Je to ta nejlepší ženská, kterou jsem si mohl vybrat,“ uzavírá prostřední z Matuštíků.
