František Tikal - Mistr protizvratné kličky
Narodil se 18. července 1933 ve Včelné u Českých Budějovic a první hokejové krůčky učinil jako desetiletý v SK Podolí. Když mu bylo šestnáct, objevil se na Štvanici s tím, že by chtěl hrát za I. ČLTK. Ale řekli mu, ať se naučí bruslit a zase přijde. František však nelenil a zaklepal i na vedlejší dveře, kde měla kabinu Sparta. Trenér dorostu a posléze slavný spisovatel Ota Pavel si ho pečlivě proměřil od hlavy k patě a prohlásil: „Bereme Tě. Nejsi žádné tintítko, tak budeš hrát v obraně.“ Už za rok projevilo zájem také sparťanské „áčko“, ale musel čekat, až splní tehdejší předpisy a bude mu víc než osmnáct let. Kromě toho, že se intenzivně věnoval lednímu hokeji, rovněž se učil obchodním příručím. A nebylo dvakrát jednoduché skloubit všechno dohromady. Vyžadovalo to pochopení mistra z učení a pořádný kus sebeobětování. Dorost Sparty totiž trénoval na Štvanici už od půl páté ráno! A hned po tréninku běžel Tikal, co mu síly stačily zpátky na Staré Město, aby byl v 7.30 zase v zaměstnání.
Protože otec i bratr emigrovali do Austrálie, měl velké problémy a jen shodou šťastných náhod neskončil na vojně u PTP, literaturou proslavených Černých baronů, ale v kádru prvoligového Tankisty. „Hodně mi pomehl Pepík Kus, který tam trénoval a vzal si mne k sobě. Asi dva týdny po přestupu jsem už za nový tým nastoupil proti Spartě, v jednom z osobních soubojů si trochu záměrně vybral Vovku, trefil ho, ale moc, a čekal jsem, co udělá. Jenže Zábrodský se po mne jen tázavě podíval, neřekl ani slovo a hrálo se dál. Víc než jemu se tvrdý zákrok nelíbil divákům a ti na mne dlouho křičeli.“ Ačkoliv patřil mezi nejlepší obránce už ve dvaceti letech, do reprezentace byl s ohledem na politickou nespolehlivost nominován až v sezóně 1955/56 a to pouze do mezistátních utkání hraných doma. Do zahraničí se podíval teprve na MS v roce 1957, který se hrál v Moskvě a lidé ve vedení svazu měli jistotu, že jeho emigrace k protinožcům nepřipadá v úvahu. „Pak už se o mne nezajímali. Měl jsem rodinu, dva syny a konečně vlastní byt. S tím byly ve Spartě vždy problémy a snad jen Karel Gut si ho koupil sám. My ostatní o něj dlouho marně žádali. Ovšem na den, kdy jsem klíče k bytu dostal, nikdy nezapomenu. Toho dne jsme totiž rekordním způsobem smetli Slovan 17:3,“ vybavuje si František Tikal, vyhlášený na mistrovstvích světa 1964 a 1965 nejlepším obráncem. V roce 2004 pak byl uveden do Síně slávy Mezinárodní hokejové federace IIHF.
Mnohokrát opěvovaná byla jeho sparťanská i reprezentační spolupráce s Karlem Gutem. „Vzájemně jsme se respektovali. Nikdy jsme se nepohádali, o všem se domlouvali očima. Vymýšleli jsme různé signály, například rozehrávku z pravé strany od naší branky, což se tehdy vůbec nehrálo. Já byl víc na defenzívu, Karel do útoku,“ vzpomíná Tikal, který v lize sehrál přibližně 370 utkání a nastřílel osmdesát gólů. Vůbec poprvé se s Gutem potkal už v roce 1949 při utkání v bandy hokeji. Nastoupili proti sobě, za jiné týmy a v rozporu s budoucností v ledním hokeji, oba si zahráli v útoku. Pověstná byla Tikalova protisměrná klička u zadního mantinelu. „Zprvu se jednalo o z nouze ctnost, neznal jsem jiné východisko, jak se za brankou uvolnit, ale později se to změnilo v záměr. Byl to pro soupeře překvapivý moment. Věděl jsem, že pokud nevyjde, ještě lze kotouč zašlápnout. Ale úplně jsem o puk přijít nesměl. Pak by bylo zle! A střelba? Tu jsem měl vždy slabší. Člověk konečně nemůže umět všechno. A potom, ke střelbě se obránci dostávají lépe z pravé strany a já hrál vedle Karla vždy navlevo.“ Závěr domácí ligové kariéry neprožil na dosluhující Štvanici, kde měli hráči obavy, nechytnou-li ve sprchách plíseň a aby během zápasu opakovaně nevypadla po tvrdém osobním souboji v místech u „nudle“ část mantinelu. Ale došlo na stěhování do moderní Sportovní haly. „Postrádali jsme bezprostřední kontakt s diváky. Teď nás od nich dělil nejen větší prostor, ale později i plexisklo. Ovšem dokud fanoušci chodili v hojném počtu a původně se jich do haly vešlo přes osmnáct tisíc, panovala v ochozech dobrá atmosféra. Když přišlo pouhých dvanáct tisíc, říkávali jsme si, to je hrůza, co? A podívejte dnes, jak je na tribunách prázdno. Jenže to je tím, že tehdy byl hokej pro Pražany jednou z mála možností, jak se ve volném čase zabavit...“
Od léta roku 1964 je tu další zásadní změna. Karel Gut pověsil brusle na hřebík a nastoupil ve Spartě na post trenéra. Tikal po něm převzal funkci kapitána, ale musel se poohlédnout po novém parťákovi. „Tak třeba s Karlem Masopustem jsem spolu hrát nemohli. Nesedělo nám to, věčně jsem ho na ledě hledal a za sezónu jsme dostali tolik gólů, jako s Karlem snad za celé tři roky. Pak k nám přestoupil Josef Horešovský a s tím jsem si už rozuměl. I po lidské stránce to byl výborný kluk, měl atletickou postavu a mimořádně pozitivní vztah k tréninku. Ten mne herně zase zachránil.“
Žádná kariéra ovšem není věčná a u Františka Tikala trvala ve Spartě od dorosteneckých let s výjimkou tří armádních sezón 1953 až 1956 v barvách Tankisty do jara 1968. Po odchodu z Prahy působil tři roky ve Štýrském Hradci a později trénoval v Rakousku národní tým, stejně jako za našimi severními hranicemi reprezentaci Polska. V roce 1993 mu lékaři odoperovali půlku plíce, poškozené celoživotní kuřáckou vášní. I když si dlouhá léta cigaretu neodpustil a ve Spartě i v národním mužstvu měl kouření povoleno snad jako jediný, dokázal s nikotinem skončit ze dne na den. „Kouření mi kupodivu nezakázal ani Karel Gut. A to ani jako trenér. I když jsem přesvědčen, že mi ho dodneška neodpustil,“ myslí si Tikal, který později absolvoval ještě další operaci plic. Oba jeho synové to zkoušeli s pukem i fotbalovou mičudou a František junior to v hokeji rovněž dotáhl až do ligové Sparty. František Tikal nás navždy opustil 10. srpna 2008.
Autor: David Soeldner
