Jan "Gusta" Havel - Upřené pocty a stávka o 200 korun
Během třinácti sezón nastřílel Jan Havel 282 gólů, z toho část během vojenské služby za Jihlavu a Litoměřice. Jako velmi dobrý bruslař a konstruktivní hráč měl mimořádný cit pro zakončení. Narodil se 10. listopadu 1942 a bruslit začal na šlajfkách ve vesnici Pašinka na stejnojmeném rybníčku. Pak se v Kolíně potají přihlásil do hokejového oddílu a rodičům tvrdil, že chodí do pionýrského kroužku. Hokejku s bruslemi si nechával u tety, aby mu velkou zálibu táta nezakázal a když to prasklo, dostal výchovný pohlavek. Ovšem místo zákazu přišlo překvapení. Tatínek ho na tréninky a zápasy začal vozit. Nejdříve na motocyklu, později autem. Elektroprůmyslovku v Kutné Hoře ale nedokončil, protože ho nebavila a raději se vyučil automechanikem. Motory a především motocykly, konkrétně motokros, to byla Havlova druhá láska. Váhání, co dostane přednost, zda motokros nebo hokej, rozhodl autobus! Jednou, když jel pro sestru a frajersky řezal zatáčky, vyřítil se přímo proti němu. V pudu sebezáchovy strhnul řidítka do příkopu, vyletěl ze silnice, ztratil vědomí a když přišel k sobě, byl rád, že je naživu. Když potlučeného syna uviděl táta a s ním zničenou motorku, věnoval mu další facku a bylo rozhodnuto. Divoké jízdy skončily a na plné čáře vyhrál hokej. Neodmyslitelnou přezdívku Gusta pak vymyslel trenér Haukvic během vojny v Dukle Litoměřice. „Věděl, že jsem jezdil na motorce a divil se, proč jsem toho nechal, že jsem mohl být stejně slavný jako Gusta Havel. Začal mi říkat Gusto a tato přezdívka se ujala i jinde, ať už ve Spartě nebo v Jihlavě.“
Spoluhráči o něm říkali, že má vynikající koncovku, ale že mizerně brání, a vrozenou schopnost poslat kotouč do branky soupeře prokázal hned v Litoměřicích. I když tento vojenský oddíl sestoupil, Havel se až do poslední chvíle pral s kladenským Vimmerem o korunu krále ligových střelců a těsně prohrál. Následující rok si ho stáhli do Jihlavy a pak už řádil v ofenzívě Pražanů. Třikrát zatížil jako Sparťan konto ligových oponentů třiceti a více góly, jednou se stal podle oficiálních zdrojů nejlepším ze všech kanonýrů, i když trvá na tom, že jím byl třikrát a že za všechno mohou nepřesné statistiky. To, co mu ale nikdo nemůže upřít, je studnice nevyčerpatelných historek ze sparťanského zákulisí. Jedna z nejzajímavějších se váže ke stávce za zvýšení prémií a ukončení čtyřhodinových pracovních povinnosti v ČKD Praha. „Já osobně dělal ozdobné lišty na lokomotivy. A nebyla to legrace, vrátit se z ligového utkání třeba v Bratislavě vlakem v pět ráno a hned z nádraží zamířit do fabriky, kde vás kolegové ze zaměstnání seřvali, jak jste to hráli? My na vás dřeme a vy se na ledě flákáte?! Na druhou stranu, já jsem to měl ještě dobré, protože mne často pochválili, že jsem dal gól a řekli, Gustíku, běž si lehnout, my to tady uděláme za tebe. Jenže nám už se do práce nechtělo vůbec a také nám vadilo, že v Brně či Jihlavě berou prémie za zápas 400 korun a my polovinu,“ vzpomíná Havel na stávku, předcházející ligovému utkání proti Brnu v sezóně 1965/66.
V tu dobu bývalo zvykem, že se před domácím duelem sejde mužstvo s trenérem Gutem kole půl čtvrté odpoledne v hotelu Splendid, pojí šunkovou rolku, vypije čaj či kávu, a procházkou přes Stromovku se vypraví do Sportovní haly. „Už v hotelu jsem obešel hráče, ať se nechají od trenérů předejít a loudají se. Když jsme se jim konečně ztratili, utábořili jsme se v rohové restauraci kousek od haly a vyslali za vedením klubu Tikala s požadavkem, že pokud nezruší práci v ČKD a nezvýší prémie, nebudeme hrát.“ Tikal byl obratem zpátky, že o ultimátu nemůže být řeč a že si stávkování mají rozmyslet reprezentanti, riskující vyřazení z nominace. „Poslali jsme delegaci vyjednávačů podruhé s upozorněním, že s námi nic nehne, ani to, že už se soupeř pomalu začíná rozcvičovat. Měli jsme výhodu, že v tu dobu bývala hala skoro pořád vyprodaná a že jsme mohli přitlačit na pilu. Sparťanské vedení povolilo. V hodině dvanácté jsme se přesunuli do haly, ale do zpěvu nám nebylo, když jsme viděli nakrknuté tváře lidí z vedení i trenéra. Nazlobený Gut stroze oznámil, že rozcvička nebude, že nemá co říci ani ohledně taktiky a s prásknutím dveřmi odešel pryč. A aby toho nebylo málo, do utkání jsme vstoupili tragicky.“ Už ve třetí minutě totiž úspěšní stávkaři špatně vystřídali a hosté šli do vedení. Po první třetině vedlo ZKL 3:1 a přes čtrnáct tisíc fanoušků se tvářilo stejně nespokojeně jako trenér Gut či sparťanští funkcionáři. „Hrozila ostuda a někomu snad i vyhazov. V kabině jsme proto na sebe řvali, počastovali se nejhoršími jmény a zápas dotáhli alespoň na remízu. Dokonce jsme vedli o dvě branky, ale Brno těsně před koncem zase srovnalo na 5:5. Po zápase jsme absolvovali několik nepříjemných pohovorů na vyšších místech, ale dohoda platila. Do práce se nemuselo a za zápas byly čtyři stovky. A my bláhoví si naivně mysleli, že snad máme skoro tolik jako profesionálové v NHL!“
Havel se neodmítá bavit ani na v současnosti tolik populární téma o uplácení při sjednávání výsledků, i když tvrdí, že za jeho časů byly tyto dohody úsměvné v porovnání s tím, o čem se hovoří v souvislosti s českou kopanou. „O korupci se mluvilo vždy a pořád, ale vesměs to byly hlouposti. Sem tam se ovšem kluby dohodnout potřebovaly a tak se dohodly. Jednou to bylo kvůli Pardubicím. Šlo o utkání v Praze a my nesměli vyhrát, aby perníkáři nehráli o sestup. Odměna se sjednala předem. Věděl o tom celý mančaft, protože jen dva hráči by to zařídit nedokázali. Každý včetně náhradníků dostal 200 korun. Podruhé se pamatuji na zápas v Českých Budějovicích. Vedli jsme tam myslím 3:0 a prohráli 3:4, protože se nám na jihu Čech líbilo a chtěli jsme tam jezdit i nadále. Odměna byla v uvozovkách opět lukrativní, opět dvoustovková.“ Velmi dobře si Havel vybavuje i zvláštní zápas v Košicích, existenční pro domácí, ve kterém Sparta prohrála v závěru sezóny 1972/73 o dvě branky. Pamatuje si ho proto, že se nechal podivným metrem mužů v pruhovaném vytočit natolik, až předčasně odkráčel pod sprchy. „Tuším, že Košice daly branku, která neměla platit, ale rozhodčí Bucala ji uznal. Já, starý cholerik, jsem se s ním po každém gólu v naší síti dohadoval, že má určitě dohodu a že se nechal koupit. Poslal jsem ho jak se říká někam a on mne zase obratem do kabiny. Protože jsme ale byli kamarádi, po utkání za mnou přišel a říká, hele, dnes máš ode mne všechno, na co si vzpomeneš, jídlo i pití, ale ber to normálně. Ty Košice musely vyhrát! Já měl ovšem strach, abych nedostal trest na tři utkání, ale disicplinární komise byla shovívavá. Sparta zaplatila pokutu 300 korun a já mohl po omluvě hrát další utkání. Bucala totiž do zápisu neuvedl, co jsem řekl doopravdy a napsal to tak, abych neměl žádné problémy.“
Ve Spartě hrál Havel nejdříve v útoku s Cvachem a Bukačem, pak po boku Kochty a nakonec dostal za spoluhráče Brdičku a Dohnala. A právě konflikt s Bukačem, ovšem už trenérem, stál u předčasného konce působení ve sparťanském dresu. „Bylo to na jaře 1975, kdy přistihl mého kamaráda Masopusta, že kouří, a oznámil mu, že v týmu po sezóně skončí. Také sebe a Luďka Bukače jsem vždy považoval za dobré kamarády, vždyť jsme se poprvé sešli už během vojny v Jihlavě. Ale oba jsme byli náležitě tvrdohlaví a ješitní. Asi mi nemohl odpustit, že jsem jako kapitán tlumočil názor spoluhráčů a na oddílové poradě oznámil, že ho mužstvo nechce za trenéra. A tím předznamenal konec jeho prvního trenérského angažmá ve Spartě. Když jsem se Masopusta zastal, okřiknul mne, že mám držet jazyk za zuby, protože v Americe se kádr ustavičně omlazuje, a že bych i já mohl skončit. A protože jsem byl paličák, řekl jsem, proč ne? A odešel ze Sparty i nejvyšší soutěže do Slavie. Možná, že kdybych se ovládnul, mohl jsem i přes svůj věk vydržet v lize další tři roky. Ale přiznám se, že náhradníka bych dělat nedokázal. Tím, jak jsem byl ješitný, nikdy mne nebavilo sedět na střídačce a čekat, až dostanu příležitost. Já potřeboval hrát pořád,“ říká s odstupem let sparťanská střelecká legenda Jan Gusta Havel.
Autor: David Soeldner
