Vladimír Zábrodský - Hokejový génius s šálou

Na Štvanici, na které vyrůstaly naše první hokejové hvězdy, to neměl daleko. Vždyť se narodil jen co by pukem či tenisovým míčkem dohodil o pár desítek metrů dál, v hranaté budově štvanické porodnice, sedmého března 1923. Šťastný je nejen otec Oldřich, ale také matka Olga Nikitina, pocházející až ze vzdálené Sibiře, konkrétně z Tomské oblasti. Rodiče se seznámili při taneční zábavě, když Zábrodský senior bojoval jako armádní důstojník v Rusku proti bolševikům. A Zábrodský junior je od malička veden k aktivnímu pohybu. Bruslit začíná v pěti letech, s hokejkou si rozumí od sedmi a když je mu devět, obléká dres pražského LTC. „V té době jsme se přestěhovali na Letnou a můj tatínek působil ve výboru LTC. A já už jako žák střídavě hrál hokej a tenis,“ vzpomíná legendární útočník a s úsměvem dodává, že v dětství tlouklo jeho srdce pro zcela jiný klub. „Na tenisových kurtech byla tribuna, ze které jsme se dívali na Slavii a já ji moc fandil. Pak jsem bojoval za LTC. Když ale po válce opanovali zemi komunisté a můj tým čekala postupná likvidace, přestoupil jsem do Sparty a dnes už se cítím jako Sparťan. I když nejvíce ze všeho se s ohledem na svůj věk cítím jako dědeček!“

Slavný spisovatel Ota Pavel oceňoval u urostlého kanonýra přezdívaného Vovka příkladnou životosprávu. Nejedl knedlíky, ale zeleninu, a zároveň den co den zakousl dvě jablka. Stejně tak nekouřil ani nepil a skleničku vína si dal jen výjimečně. Muselo se jednat o něco mimořádného. Například o oslavu narození dvou synů. Naopak pověstná byla jeho vášeň pro karetní hry. Ovšem zdaleka největším konkurentem hokeje se stává zábava gentlemanů, tenis. Však nás v něm s úspěchem reprezentoval ve třech ročnících Davisova poháru v letech 1948, 1955 a 1956. Diváci i spoluhráči o něm říkali, že je trochu lotr, ale zároveň hokejový génius. A velký šéf. Však mu tak i říkají. Nakonec se stává nejrozporuplnější postavou reprezentačního týmu, kterému se v poválečném období podařilo vybojovat dva tituly mistrů světa. Když ale obhájcům zlatých medailí není umožněno odcestovat v roce 1950 na další šampionát, dojde k incidentu, na jehož základě je ve vykonstruovaném procesu velezrady jádro národního mužstva uvězněno. S výjimkou kapitána Zábrodského! Ten nefiguruje mezi obžalovanými, neskončí ve vyšetřovací vazbě a padá na něj dodnes neobjasněný stín podezření ze spolupráce s komunistickým režimem, který ale tvrdošíjně odmítá…

Krátce po procesu a rozprášení úspěšného reprezentačního mužstva mění Vladimír Zábrodský oddílové barvy a šokuje sportovní veřejnost tím, že se stává posilou pražského Sparty. Tehdy Sokola Bratrství, usilujícího o návrat mezi tuzemskou elitu po sestupu z nejvyšší soutěže. Nejdříve musí vyřešit relativně malichernou záležitost s číslem oblíbeného dresu a poté věc podstatnější, jak usměrnit rozklížený kolektiv a získat si respekt. „S desítkou hrál Cee a nechtěl se ji vzdát, tak jsem si vybral patnáctku. Než jsem do Sparty přišel, říkalo se o mužstvu, že je velmi náladové. Byli tam dobří hráči, ale možná právě i pro tu náladovost spadli do divize. Na to, co jsem jim říkal, však reagovali dobře, a to přesto, že většina z nich byla starší než já. Společná řeč se vyplatila. Hned jsme se vrátili do elitní soutěže a vzápětí vyhráli dva tituly.“

V kolonce civilní povolání má Zábrodský uvedeno, že prodává zeleninu, i když jen z kanceláře. Hlavním zaměstnáním je hokej, a způsob, jakým se pod jeho vedením kádr zformuje a přes noc promění v nejsilnější tým v zemi, je neuvěřitelný. Finálový turnaj na jaře 1953 přitom ve funkci hrajícího trenéra absolvuje s nevyléčeným zraněním a v utkání s Chomutovem z nouze zaskakuje v obraně. Ve třiceti letech dozrává do životní formy. Pokud soukromé statistiky nelžou, nastoupil za Spartu během devíti sezón do 168 ligových utkání a nastřílel 226 branek! „Měl jsem dobrou zejména bekhendovou střelu. Dnes už tolik hráčů, schopných přesně zakončit útočnou akci bekhendem nevidíte, protože mají příliš zahnuté hole. Za našich časů jsme si je připravovali sami a byla to práce na celé odpoledne.“ Celkem třikrát se během sparťanského angažmá stává králem ligových kanonýrů a završí tak počet individuálních triumfů v této kategorii na šest. Občas je mu sice vytýkána malá bojovnost, opatrnost v situacích, při nichž srší jiskry. A mnohdy jistá sobeckost. Jeho instinkt a předvídavost však nemají konkurenci. Je chytrým taktikem, možná i s ohledem na zmiňovanou vášeň pro mariáš. Zpočátku hraje s křídly Kusem a Veckem, později s Pospíšilem a Janem Hanzlem. A nakonec si i ve Spartě krátce zaútočí s bývalými reprezentačními parťáky, z komunistického žaláře po dlouhé době a přesto předčasně propuštěnými Roziňákem a Konopáskem.

V konkurenci protěžovaných vojenských a policejních týmů je nejvyššími místy přehlížená Sparta u diváků nesmírně populární. A hráči mají i mimo led chuť na legrácky. „Naše utkání bývala pravidelně vyprodána a vládla na nich krásná atmosféra. Fanoušci se častovali průpovídkami, hecovali se. A vlastně nás motivovali. Přitom se hrálo zadarmo, chodilo se do zaměstnání a protože zimní stadión na Štvanici byl permanentně vytížený, trénovat jsme mohli většinou až po večerech kolem dvaadvacáté hodiny. Kvůli tomu všemu jsme ale měli větší radost ze hry. Ve Spartě byla totiž pořád legrace. Kluci vymýšleli divadlo a naší oblíbenou štací býval Est bar v hotelu Esplanade, kde mi kapelník půjčoval housle.“ Neodmyslitelným módním doplňkem je pro Zábrodského ručník přehozený kolem krku. Tvrdí však, že se nejednalo o frajeřinu, ale o praktickou potřebu být stále v teple. „Měl jsem tvrdší šíji a ručníkem jsem si ji chránil, abych nenastydnul.“

Po aféře kolem zmanipulovaných zápasů zařazených na tiket Stazky je Vladimír Zábrodský v roce 1960 definitivně vyeliminován ze soupisky národního mužstva a kariéra v nejvyšší soutěži je také u konce. Po vyhnanství v ostravských dolech se o tři roky později vrací do Prahy a dvě sezóny vypomáhá v Bohemians. To je labutí píseň v socialistickém Československu. V létě 1965 se s rodinou nevrátil ze zahraniční dovolené a od té doby žije ve Švédsku. Světový i tuzemský hokej však nezapomněl. Nejdříve byl zařazen do Síně slávy mezinárodní hokejové federace IIHF, v rámci oslav 100 let od založení Sparty také do jejího historického týmu hvězd.

Autor: David Soeldner