O odchodu Jaroslava Šímy na věčnost, do hokejového nebe, informovala mnohá tuzemská média. On sám by ale neměl radost, když tuto smutnou zprávu orámovala zdůrazněním, že se jednalo o „zlého muže“ Sparty. Tento příměr mu byl vždy proti srsti. On nehrál hokej, aby někoho zranil nebo zmlátil. Ale hrál tvrdě. Tak, jak se hrálo v Kanadě. A jak se ještě nehrálo u nás. A navíc ho to bavilo. Proto budil u soupeřů až přehnané obavy a u jejich fanoušků čirou nenávist.

O člověku, který měl pevný a upřímný stisk ruky, a který byl někým jiným na ledě a v civilu, by se toho dalo napsat mnohé. Nejlepší však bude, připomenout si legendárního hokejového obránce Jaroslava Šímu – slovy Jaroslava Šímy. Výňatky z rozhovorů, které s ním vznikly v souvislosti s přípravou sparťanských kronik (či televizního dokumentu), nebo zatím poslední knihy LEGENDA SPARTA, kde je Šímovi a jeho významu pro klub právem věnován mimořádný prostor. A kde se můžete dočíst i o úsměvných bodech jeho hokejové kariéry, například o sázce s Janem Gustou Havlem, kterou vyhrál, když se na koni projel za plného provozu mezi tramvajemi po Václavském náměstí!

Takže, co na sebe otevřeně, od srdce, a opakovaně prozradil?

„Já hrál hokej tak, jak se po mně požadovalo. S maximálním nasazením, které jsem praktikoval díky mimořádné fyzické kondici. Zakládal jsem si na ní, a vylepšoval ji třeba i v létě na zahradě, kde jsem trénoval box...

A s nastolenou tvrdostí jsem přišel do Sparty a vybudoval si tady post, co mi těžko někdo jiný mohl vzít. Hrál jsem tak jenom já a ostatní ze mě měli respekt, dokonce na tréninku, což bylo až směšné. Dostal jsem třeba puk na modrou čáru, natáhl ke střele, všechno se rozestoupilo, a já mohl jet sám na bránu. Chudák Pavel Wohl, náš tehdejší brankář, marně křičel na spoluhráče – běžte někdo k němu, nebo mně zabije! Přiznávám, měl jsem nezřízenou střelu. Nikdo, ani já sám, nevěděl, kam poletí, jestli někomu na hlavu, a to byla samozřejmě chyba. I tím jsem si ale paradoxně vybudoval mimořádný respekt. A nikdo, ani na tréninku, netoužil po tom, setkat se se mnou u mantinelu. Sparťanští trenéři, ať to byli postupně Hainý, Gut a nakonec Bukač, říkali – Jardo, neblbni, jsou to tvoji spoluhráči, tak když hrajete na dvě branky, tolerujte se vzájemně, aby nedošlo ke zranění.

Ale já hrál tvrdě pořád! Zejména na ledě soupeřů. kde jsem si nemohl dovolit žádnou minelu. Ti, co mi nepřáli, a že jich bylo, by mně vypískali, vysmáli by se mi. Já tam musel hrát o 100 % lépe než doma! A nadávky fanoušků, stejně jako povzbuzování od sparťanských diváků, jsem během hry nevnímal. Jen při přerušení. A to jsem si užíval! Vždyť jsem hrál pro ně, opravdu. Já nehrál pro nikoho jiného než pro diváky!

Díky mimořádnému fyzickému fondu jsem mohl popustit uzdu své vášně, samozřejmě na pokyn trenéra Luďka Bukače, který vyžadoval, ať jdu na věc za každou cenu tvrdě, a především na hráče, co nám dělají potíže. I na Jardu Holíka, a dokonce ihned poté, co mi vypršel trest za náš památný incident v Jihlavě v roce 1974. Já byl ale lidem dlužen, že chodili fandit. Věděl jsem, že fandí celé Spartě, a v té době žádná velká zábava nebyla, a lidé neměli po práci moc co dělat, a protože to tehdy nestálo tolik peněz, šli na hokej, užít si legraci.

Samozřejmě, bylo to trapné, když na mně dokonce i malé děti, třeba na Kladně nebo v Plzni, křičely neuvěřitelné věci, vedle nich postával jejich táta, a ony na mě plivaly, když jsem jel pod nimi kolem mantinelu. To byla negativní strana popularity. Vulgarita, nenávist. Protože i venku se chodilo na Šímu. Aby ho zesměšnili. Tím vyřváváním se lidé z jiných měst hecovali, ale zapomněli, že zároveň hecují i mně, a já hrál proto ještě víc tvrdě než doma na Spartě. Opakovalo se to zápas, co zápas. Stadiony byly nabité lačnými chrty, co by nás sežrali, neměli nás rádi, že prý jsme vládní klub. Inu, Spartu nikdo neměl rád a chtěl ji pokořit. Mělo to nádech absolutní nenávisti, byť té sportovní.

A ten incident s Jardou Holíkem, kterého jsem v zatmění mysli přetáhl přes hlavu? Hrálo se v Jihlavě, on nevybíravě obtěžoval Jirku Holečka. V té době by mu v zámořské NHL přelámali kotníky. On uměl vyprovokovat situace, aby padla branka, aby ho někdo fauloval, aby Dukla hrála přesilovku a dala gól. Proto podrážel, píchal, snažil se puk protlačit pod ležícím Holečkem. Jiní by tomu možná nevěnovali takovou pozornost, já měl ale na něj pifku od vojny, kde jsme si nesedli. Neměl jsem rád lampasáky a nedbal na to, že chtěl určovat formu tvrdosti, jakou si k němu ostatní můžou dovolit. A když jsem ho na jednom z tréninků ostře sundal, protože mi to bylo jedno, byl to on, kdo mi o záda vzteky zlomil hokejku. Tehdy jsem mu prorokoval, že se ještě potkáme, a že na to nezapomenu. A v tom zápase jsem mu chtěl původně jen vynadat. On se ale provokativně otočil zády, a já hned věděl, že to nezvládnu. Také jsem ho praštil hokejkou. Přes hlavu. Šel jsem ven, dobře rozehrané utkání jsme prohráli, já pak dostal dlouhý distanc a velkou pokutu. K incidentu se navíc vyjadřovaly veřejně známé osobnosti, třeba populární herci Somr a Řehoř, který prohlásil, že poprvé viděl v televizi pokus o zabití. No, užil jsem si. A kde jsem se potom objevil, všude mi strkali pod nos tyhle legrační články a názory. Patřilo to k věci a mně to až tak nevadilo. Moc dobře jsem věděl, co jsem udělal a proč, a že už se to nesmí opakovat. Těžko bych to ale vysvětloval těm, co mne viděli jako v mlze a hned by mi s radostí dali oprátku na krk...“

Při svých vzpomínkách nikdy Jaroslav Šíma neopomněl zdůraznit, jaký respekt z něho měly i další opory národního týmu. Zejména bratislavský Jožo Golonka. S tím, aby právě proti reprezentantům hrál opravdu tvrdě, za ním ale přišel jejich kouč Vladimír Kostka. A tak se nemazlil s Martincem, Palečkem či Nedomanským, kterému na reprezentačním soustředění natrhnul ledvinu! Neúmyslně. A i když měl z nekompromisních soubojů radost, přitom choval k hvězdám našeho hokeje respekt a mimo led s nimi býval bezproblémový kamarád. Když ještě jako „bažant“ nastoupil proti brněnskému Dandovi, sám poznal, jaké to je, když ležíte na ledě, a soupeř stojí nad vámi. Připomínala mu to památeční fotografie. A on zdůrazňoval, že velkých jmen si vždy vážil. A jak ho zamrzelo, když se po sametové revoluci zase objevil po delší pauze na veřejnosti, a zjistil, že se na něj pozapomnělo. „Přijdu na hokej, koukají na mně, a vůbec neví, kdo jsem!“ Ulevil si někdejší miláček pražského obecenstva.

Zašlá sláva však byla v novém miléniu oprášena a Jaroslav Šíma se stal mimo jiné i prvním oficiálním patronem sparťanské sezony. Ačkoliv se pak definitivně uchýlil do ústraní na venkov, na chalupu u Žatce, kde ve společnosti manželky a kocoura užíval zaslouženého odpočinku, a s nadšením vyprávěl zejména o přírodě a myslivecké vášni, na Spartu nezapomněl. Ve společném rozhovoru pro hodinový dokument České televize „Sparta – terč s velkým S“ ale mezi řečí prozradil věc, která ho na stopě za jeho unikátní hokejovou kariérou trochu trápila.

„Když jsem skončil a Spartě se nedařilo, lidé si mohli postesknout, škoda, že už tu není Šíma. Také jsem sehrál slabé a nepovedené zápasy. To je logické. Ale fyzicky jsem byl vždy připraven a fanoušci si mohli říct, jo, to by byl jiný materiál. Já se nikdy za přístup k utkání stydět nemusel. Já mohl kritizovat, protože jsem nehrál tužku. A proto jsem rád, že mě na Spartě vzali k legendám, že si mně teď váží. Jen mě mrzí, že pod stropem už jsou někteří, a já... Ačkoliv jsem nikdy nelpěl na tom, mít svatozář, na druhou stranu jsem se dost nadřel, a třeba bych si to také zasloužil…“

Zmíněné pocty už se Jaroslav Šíma nedožije. Osobně. Ale kdo ví, třeba mu bude jednou in memoriam přisouzena, i proto, že podobného, natolik specifického hráče, Sparta ve své historii neměla. Nebyl to žádný střelec. Ani virtuos s pukem či medailemi ověnčený reprezentant. Ano. Diváci měli různé favority. Na přelomu 50. a 60. let se ještě na starou Štvanici chodilo na „šéfa“ Vladimíra Zábrodského či na legendární, i reprezentační obrannou dvojici Karel Gut – František Tikal. Poté už do Sportovní haly na kanonýra Jana Gustu Havla a jeho dvorního nahrávače Jiřího Kochtu. Následně se pražské publikum těšilo na brankářské kousky Jiřího Holečka, eskapády Pavla Richtera či ladný bruslařský styl Jiřího Hrdiny. A vlastně celkem nedávno se ochozy kochaly výkony Richarda Žemličky, Petra Břízy, Petra Tona a Jaroslava Hlinky.

Ale na nikoho jiného nemělo sparťanské publikum tolik motivačních a oslavných pokřiků a chorálů, a fanoušci soupeřů ostrých nadávek, jako na Jaroslava Šímu.

Protože. Šíma byl Sparta a Sparta rovnalo se Šíma.

Rovný chlap, tvrdý a nekompromisní na ledě, vtipný a přátelský mimo něj.

Miloval hokej, Spartu a její diváky. A ti zase milovali jeho.

P.S.: mimochodem, tu všeříkající poctu z titulku, „pro národ sparťanů je Šíma krev a srdce Sparty“, vyřkl Jan Gusta Havel.