Rozhovor s Karlem Holým, čerstvým trenérem dorostu Sparty!

Loni jste dělal asistenta juniorů, letos budete hlavním kormidelníkem dorostu. Jak k tomu došlo?
Když Jaromír Šindel převzal hokejisty Áčka, přišel na jeho místo do juniorů Zdeněk Pavliš. K panu Pavlišovi přišel na post asistenta Karel Najman, který v loňském roce vedl dorost. Po těchto rošádách jsem se posléze dostal na lavičku dorostu já.

Jste se současnou funkcí spokojený?
Samozřejmě. Kdyby mě trénování nebavilo, tak bych jej nedělal. Jestli budu mít na starosti kluky z juniorů nebo dorostu, na tom už nezáleží. Určitě jsem spokojený.

Jak byste hodnotil sebe jako trenéra? Jste typ impulzivního kouče nebo se naopak snažíte vše řešit s klidným hlasem?
Je to individuelní, těžko mohu hodnotit sám sebe. Řekl bych, že se snažím věci řešit zlatou střední cestou. Snažím se být klidný, ale dovedu na kluky zvýšit hlas a řádně si zakřičet.

Jak probíhaly vaše začátky s mužstvem dorostu?
K dorostu jsem nastupoval trochu později, až v polovině letní přípravy. První měsíc jsem strávil ještě s juniorkou a jelikož u A týmu ještě nebyl David Volek, tak jsem prodělal také s A týmem soustředění v Harrachově. Mužstvo dorostu jsem přebíral až 1. června. Většinu kluků jsem znal, protože v loňské sezóně junioři s dorostem hodně spolupracovali, především jsme si navzájem uvolňovali hráče. V reprezentačních přestávkách měli tyto dvě kategorie také společné tréninky, tudíž jsem nešel do neznámého mužstva.

Jak pod vaším vedením probíhala letní příprava?
Suchá příprava bývá každým rokem velmi podobná. Letos jsme měli k dispozici Olymp, to je vrcholové středisko Dukly. K dispozici jsme měli také tělocvičnu, posilovnu a hlavně Stromovku, která je pro letní přípravu výborná. Letošní léto jsme nebyli ani na soustředění a veškeré dávky letní dřiny jsme polykali v Praze.

Na co jste se u tak mladých kluků v přípravě nejvíce zaměřovali?
Je to trochu rozdílnější v tom, že tito mladí kluci nemohou tolik posilovat s činkami. Tím pádem jsme cvičení směřovali na obratnost a cviky, ve kterých se zlepšuje a trénuje dynamičnost s výbušností. Je to trochu rozdílnější, silový trénink nedosahuje takové úrovně jako u Áčka.

Brzy jste začali s přípravou na ledě, jak probíhala?
Na led jsme šli poprvé 20. července a o týden později jsme sehráli první přátelské utkání, těch bylo dohromady dvanáct. Zápasů jsme odehráli dvanáct z toho důvodu, že v této kategorii se spojují dva ročníky a já měl během léta k dispozici pětatřicet hráčů. Všichni hokejisté dostali během těchto zápasů možnost předvést se v nejlepším světle a prokázat svou výkonnost. Na základě toho jsem poté tým zúžil do takové podoby, v jaké bude nastupovat v dorostenecké extralize. Přibližně deset hráčů muselo odejít na hostování, přeci jenom byl kádr hodně široký.

Jakých výsledků v přípravě dorost dosahoval a napověděly vám něco výkony v zápasech?
Kdybych to měl vyčíslit v procentech, tak jsme vyhráli 70% utkání. Pozitivní bylo, že jsme dokázali střílet velké množství branek. Negativem naopak byla nedisciplinovanost, byli jsme hodně vylučovaní. Produktivitu bych chtěl do ligových zápasů přenést, ale ten druhý bod musíme určitě zlepšit. Výkony v utkáních bych zatím nehodnotil. Mužstvo se obměnilo, polovina hráčů přešla do juniorů a tyto kluky nahradili hokejisté z 9. třídy. Polovina mužstva zůstala stejná. Kluci potřebují prostor a čas na sehraní, čas hodnocení přijde později.

Jaké cíle si klade mužstvo dorostu, které loni skončilo na čtvrtém místě?
Podle letní přípravy a přípravných utkání si troufám říci, že mužstvo špatné není. Chtěli bychom obsadit některý z medailových stupínků, tedy dostat se do semifinále nebo finále play off.

Profil Karla Holého

Narodil se 3. února 1956 a s hokejem začal později než většina vrstevníků, v devíti letech v kategorii žáků pražských Bohemians. Po třech sezónách se rozhodl pro přestup do Motorletu, ale protože mateřský oddíl s uvolněním nesouhlasil a on už za něj hrát nechtěl, nehrál vůbec. Celý rok. V sedmnácti letech nastoupil důrazný mladíček v první národní lize mezi dospělé a během přátelského utkání se Spartou si ho osobně vyhlédl trenér Bukač. “Byl jedním z prvních trenérů, možná vůbec první, co začal výrazně sázet na mladé. Dával jim šanci a ty, co se jí chopili, vytáhl hodně vysoko. Projevil zájem, abych do Sparty přestoupil ihned, ale můj trenér, kterým byl tehdy František Tikal, zase prohlásil, ať počkám, že je příliš brzo. A čím jsem zaujal? Povídali, že nasazením, agresivitou a způsobem, jakým jsem beze strachu bojoval s obávaným Šímou. Jenže já ho vlastně vůbec neznal a netušil, že z něj mám mít respekt,“ směje se Karel Holý.

Když během léta 1974 konečně zamířil do Sparty, měl za sebou již mezinárodní zkušenost a individuální poctu. Na turnaji olympijských nadějí socialistických zemí Družstva, který naše mužstvo o rok dříve vyhrálo, byl vyhlášen nejlepším útočníkem turnaje. Nechyběl ani na dalších evropských šampionátech či na neoficiálním MS juniorů ve Winnipegu. Dostal se dokonce do širší nominace pro první ročník Kanadského poháru, z něhož má cennou památku – dres třetího brankáře javorových listů, se kterým směnil ten svůj, nikdy v akci nepoužitý. Vysedávání na střídačce nebo v civilu mu psychicky nepomohlo, naopak ocenil pomoc starších spoluhráčů při zabydlování se ve sparťanské sestavě. “Shodou okolností se mi dostalo podpory Jardy Šímy a jeho parťáka z obrany, Vládi Kostky, který měl úžasnou střelu od modré čáry. Pro nás mladé, Pavla Richtera a mojí maličkost, udělali hodně, stejně jako Vašek Honc v centru společné pětky. Když skončil posunul jsem se místo něj do středu útoku já…“

A právě Richter se stává neodmyslitelným souputníkem Karla Holého, se kterým odehrál, co se dalo. Dokonce i závěrečné angažmá v Německu. Spojoval je obdobný osud. Začínali v ČLTK, bojovnými výkony si řekli o juniorský reprezentační dres a pak se potkali ve Spartě v jedné formaci. On na pravém, Richter na levém křídle. Až do té doby se míjeli i proto, že v mládežnických kategoriích hráli oba ve středu útoku. “Vlastností, kterými jsme se lišili, však bylo víc. Jako protiklady jsme si ale výborně rozuměli. Já byl na ledě výbušný, agresivní, v počátcích i dost neukázněný, což mi trenér Bukač vytýkal, prostě někdo úplně jiný než v civilu. Klidná povaha převažovala jen do chvíle, než jsem prošel dveřmi do kabiny. Zároveň jsem ale hrál se stoprocentním nasazením a na rozdíl od Pavla i dobře bruslil. Když to řeknu s nadsázkou, Richtera jsme museli k brance dotlačit nebo tam došel sám, ale gól dal. Já jsem sice elegantně projel až před brankáře, ovšem puk jsem poslal do jeho náručí nebo vedle,“ vtipkuje útočník, který se vyučil automechanikem a krátce měl mezi spoluhráči přezdívku Prokop. Jak jinak než podle slavného husitského válečníka. Později na něj volali Fofo podle velkého nosu, ačkoliv ho neměl tak velký a skosený jako Vícha nebo bratislavský Mrukvia. “Ovšem kamarádských úsměšků jsem si užil dost. Však u nás fungovala výtečná parta. To nebylo jako dnes, kdy se hráči střídají v kabině jako na běžícím pásu. My spolu hráli sedm osm let, po utkání pravidelně chodili i s manželkami či přítelkyněmi na večeře a snad jako první zorganizovali ve Spartě i společnou dovolenou u moře. A legrace? Té bylo vrchovatě. Nezapomenu, jak třeba mě a Pavla, jako dva přidrzlé bažanty, zchladil statný matador Josef Horešovský ve sprše, když nás masíroval proudem studené vody z hadice po vzoru skotských střiků. A víte jak kabina vyzrála na ošuntělost Pavla Richtera? On chodil pořád v jedněch obnošených a sešmajdaných botách. Všichni se mu smáli, ať už je vyhodí a když to neudělal, vzali kluci „stovky“ hřebíky, kladivo a přitloukli mu je na strop sparťanské kabiny. Odborníkem na podobné žertíky bával Brdička. Jakmile začal koulet očima, všichni tušili, že zase něco chystá,“ vzpomíná Holý.

Pokud byl Richter na jednom křídle jistotou, na druhé straně útoku se již zkušeným oporám střídali zástupci nové generace a pozdější reprezentační hvězdy Volek, Jelínek či Doležal. Přesto se Holý během domácí kariéry titulu nedočkal a to ani na vojně v Jihlavě. “S Jirkou Holečkem v brance jsme v polovině 70. let hráli vysoko, ale když skončil, ustoupili jsme do průměru a to se odráželo na divácké kulise. Před poloprázdnou halou se hokejista necítí nejlépe. Nepodává maximální výkon. Pokud je stadión vyprodaný, věřím tomu, že to přidá na výkonu dvacet třicet procent. A my museli hrát rok a půl dokonce v Edenu na Slavii, kam se vešly čtyři tisícovky nejvěrnějších fandů a těm ostatním jsme ještě víc sešli z očí. Nemyslím, že náš herní ústup způsobili brankáři, co nastoupili po Holečkovi. Spíš to bylo tím, že v jiných klubech měli lepší rozložení sil, lepší podmínky a výjimečné jednotlivce, co se rodí jednou za čas. V Pardubicích Martince či Nováka, v Bratislavě bratry Šťastné. A pak tu existovaly vojenské kluby, stanat. A to přesto, že nás všude v republice považovali za jakýsi vládní klub, což byl nesmysl. Mně osobně vědomí, že nás čtvrtina fanoušků miluje a zbytek nenávidí, nevadila, ovšem někdy nám do smíchu nebylo. Třeba po utkání v Brně, kde nám rozvášnění fanoušci poničili autobus. Stejný incident jsem zažil se Spartou ještě v Bratislavě. Odjížděli jsme od stadiónu, někdo vrhnul dlažební kostku, rozbil okno a my cestovali do Prahy s kulichy na hlavě, abychom nezmrzli…“

Do Áčka Sparty se před nedávnem probojoval také Holého syn, obránce Martin. Ovšem ani bývalá dlouholetá opora vazby na pražský klub nepřerušila. Po kratší přestávce věnované výhradně obchodní činnosti už Karel Holý opět trénuje. Nejprve převzal v roli asistenta sparťanské juniory, pro následující rok povede dorost Holešovických.

Profil převzat z knihy Davida Soeldnera Naše krev je Sparta