Richard Žemlička nakoukl do nejvyšší soutěže v průběhu ročníku 86/87 jako dvaadvacetiletý a to rovnou ve 
sparťanských barvách. Do holešovického klubu vedla logická cesta z druhého pražského celku, vršovické Slavie. Ta ovšem tehdy působila až v druhé nejvyšší soutěži a přestup do Sparty tak znamenal spíše skok do vyšší výkonnostní kategorie, než klubovou zradu. „Vzpomínám si na to jako by to bylo dneska. Přišel jsem tři dny před zápasem poprvé do kabiny Sparty. K prvnímu zápasu jsem jel do Brna, kde jsme vyhráli 3:1. Utkvělo mi to v paměti, protože to byl můj vstup do naší nejvyšší soutěže. Byl to pro mně krásný pocit, hrát v mužstvu, které něco znamenalo a znamená,“ vzpomínal Žemlička po dvaceti letech.
„Sametová sezona“ z roku 89/90 nebyla pro Spartu úplně jednoduchá, nakonec to byl ale právě holešovický klub, který na konci dramatického průběhu soutěže získal nejcennější československou hokejovou trofej. Po šestatřiceti letech se pohár přemístil do Sportovní haly a byl u toho i Richard Žemlička. „Byl to příjemný rok. Na listopad 1989 si pamatuji, měli jsme tehdy doma hrát s Trenčínem. Setkali jsme se na modré čáře a přemítali jsme, zda budeme hrát, neboť jsme nějak chtěli podpořit 
Občanské fórum. Co se týče titulu, tak se mi vždy při vzpomínce na tehdejší play-off vybaví hlavní postava našeho týmu Evžen Musil. Bylo mu tehdy nějakých 34 let, ale jeho forma kulminovala v pravý moment – v play off. Byl to náš klíčový hráč, který nám k titulu velmi pomohl,“ složil poklonu svému bývalému spoluhráči.
Ve druhé „federální“ sezoně 91/92 se Žemlička během sezony poroučel do finského TPS Turku, do země, kde rok předtím reprezentoval Československo na MS. S obhájcem finského titulu skončil v SM-lize na 6. místě. V další sezoně, když TPS vyhrál znovu, už s týmem neslavil. Válel totiž u našich západních sousedů, kam po sezoně přestoupil.
Ve čtyřech sezonách v Německu odehrál 138 utkání a nastřádal skvělých 168 kanadských bodů za 70 gólů a 98 asistencí. „Přiznám se, že pokud to budu brát z pohledu osobních statistik, tak byla obě tato angažmá zdařilá. Ale vždy se to vyvíjelo jinak než jsem chtěl, protože mužstva ve kterých jsem působil nebyla moc kvalitní. Vždy jsme hráli ve spodní části tabulky. A já bych byl samozřejmě radši, kdybychom hráli o špičku,“ přemítal sparťanský srdcař.
Po zklamání v ročníku 94/95, kdy se Spartě nepovedlo postoupit do play off, stáhlo vedení klubu své hráče ze zahraničních misí, mezi nimi např. Davida Výborného z Ameriky, Jiřího Vykoukala ze Švédska a samozřejmě i Richarda Žemličku zpoza západních hranic. Od této chvíle byla s jeho jménem spojena i „šťastná“ třináctka na dresu, kterou navrátilec navlékl místo předchozí sedmnáctky.
Na další titul v holešovickém klubu si ale musel Žemlička počkat dlouhých pět let. Zkušený kapitán byl spolu s Davidem Výborným a Petrem Břízou hlavním strůjcem slavného vítězství, které přerušilo nadvládu suverénního Vsetína. 
Žemlička zářil jak v základní části, tak ve vyřazovacích bojích. Sladký triumf si navíc vychutnával přesně v den svých narozenin, jako čerstvý šestatřicátník.
S podobnými pocity končil i sezonu 2001/2002. Žemlička potřetí za sebou dotáhl Spartu do finále a podruhé ze tří pokusů uspěl. V play-off už sice nezářil tak jako dva předchozí roky, v mužstvu se však našly opory, které ho plně nahradily. „Dvojčata“ Broš s Kratěnou shodně vybojovali po 18 bodech, dobře se prosazoval i např. Jaroslav Hlinka. “Mužstvo, které udělalo tyhle úspěchy, bylo jako velká rodina, která táhla za jeden provaz. Základem bylo čtrnáct či patnáct hokejistů, které vždy někdo doplnil. Bylo na tom hezké, že jsme si rozuměli jak na ledě, tak i mimo něj. Byly to nejkrásnější roky mé kariéry,“ zasnil se Žemlička.
Poslední sezona Richarda Žemličky v dresu s velkým „S“ na hrudi se datuje na ročník 02/03. Tehdejší vedení nebylo spokojeno s jeho výkony a v lednu 2003 ho vyměnili do Litvínova. „Musel jsem se s tím rychle 
vyrovnat, protože druhý den jsem musel trénovat už v Litvínově. Na nějakou dobu mě to hodně poznamenalo, ale pak jsem se to naučil brát. Byl jsem ve Spartě asi pro někoho nežádoucí. Chtěl jsem po té sezoně skončit s kariérou a začít se věnovat nějaké práci ve Spartě, buď trénovat nebo působit v managementu. Ale na druhou stranu jsem si zase díky tomu prodloužil kariéru,“ říkal v červenci 2006 už smířeně.
Zkušené levé křídlo odehrálo v Litvínově dvě sezony, kde se v 57 zápasech vstřelením nebo asistencí podílel na 34 brankách. „Herně jsem na tom mohl být lépe. Ta výměna prostě mojí psychiku poznamenala,“ prozradil Žemlička. Potom si ještě prodloužil profesionální kariéru dvouletým působením ve slovenské lize. Tu ukončil na jaře roku 2006. „Chtěl jsem skončit už v roce 2005, ale ještě mě přemluvili, abych na Slovensku rok pokračoval. Také jsem čekal, jak se vyvrbí situace ve Spartě. Proto jsem ještě tu sezonu pokračoval.“
Poté se vrátil zpět do Sparty, kde v současnosti spolu s bývalým spoluhráčem Pavlem Geffertem trénuje holešovický dorost. „Oslovil mě Petr Bříza, jestli bych měl zájem. Končit jsem už chtěl, tak jsem to přijal. 
Dorost je nejhorší kategorie, kluci se dostávají do puberty a postupně se z nich stávají chlapi. Po počátečních problémech, kdy jsme si museli něco vyjasnit, co od nich chceme a vyžadujeme, snad přijali naší filozofii. Musí pochopit, že chceme pro ně jen to nejlepší,“ přiblížil Žemlička své trenérské začátky.
Protože za klub svého srdce odehrál neuvěřitelných 15 sezon a 634 zápasů (víc toho v Holešovicích zvládl jen Jiří Zelenka), nesmazatelně se zapsal do historie hokejové Sparty. Na svém účtu má zapsán nespočet zápisů v žebříčcích klubových rekordů, včetně toho nejcennějšího. S 565 kanadskými body vede historickou tabulku produktivity. Těžko říct, jestli je tohle číslo vůbec k překonání.
