Stejně jako mnozí další i Josef Horešovský podnikl své první hokejové krůčky na rybníce u rodné vsi. Jednoho dne jej tam přivedl otec a malý Pepa se s jeho pomocí naučil základům bruslení. Jakmile si osvojil správný pohyb nohou, šlajfky uvolnily místo starým vysloužilým bruslím. Dobře si pamatuje i na ty, ve kterých později proháněl puk po kladenském kluzišti. „Když jsem začínal hrát, zdědil jsem své další brusle po Jaroslavu Jiříkovi, který v té době nastupoval za první tým. Tátové se znali, a tak když své boty opotřeboval, dostal jsem je já.“
S tímto obdobím je spjato i Mistrovství světa v ledním hokeji z roku 1959, které v tehdejším Československu proběhlo hned na několika místech. Dvanáct mančaftů hostila Praha, Bratislava, Brno, Kladno, Kolín, Mladá Boleslav, Ostrava a Plzeň. Z důvodu takto významné sportovní události získal kladenský zimní stadion nové zastřešení. „V té době jsem hrál v žákovském mužstvu a kvůli přestavbě jsme ztratili v podstatě celou sezonu. Na stadionu se trénovat nedalo a tak jsme většinou vyjížděli někam na přírodní led. Bylo to pro nás obtížné, ale jakmile rekonstrukce skončila a my se mohli vrátit, hráli jsme v lepších podmínkách.“
A jak vlastně vypadal mládežnický hokej u nás na přelomu 50. a 60. let? „Tenkrát se rodiče o trénink a způsob, jakým jsou jejich děti vedeny, tolik nezajímali. Respektive na zápasy se chodili dívat, ale nijak do toho nezasahovali. Oproti tomu dnes si vedou i své vlastní statistiky a tento absurdní přístup leckdy korunují i hádkami mezi sebou, jestli například ten či onen hráč získal bod za přihrávku právem, nebo ne,“ říká Horešovský. Podle jeho slov to ale ani tímto nekončí.
„Někteří z rodičů se snaží svým dětem tu pomyslnou cestičku za vytouženým snem umetat navzdory tomu, že v konečném důsledku na to jejich ratolest pouze doplatí. Jakmile totiž hráč dovrší osmnácti let a nemá patřičný výkon, žádný z trenérů si ho nedovolí vzít do mužstva. Ztratil by díky tomu u svého týmu autoritu, protože sami hráči by při prvních trénincích poznali, jestli se jedná o protekčního hráče, nebo ne.“
Pod dohledem legendárního sparťana Františka Tikala
Postupem času si Horešovský vybudoval svůj vlastní herní styl. Nebyl tím typickým ofenzivně laděným zadákem, ale krátce hrával i ve středu útoku spolu s Emanuelem Náprstkem na pravé straně a Zdeňkem Hrabětem jako levým křídlem. V takovéto formaci odehráli několik prvoligových zápasů. Možná i díky tomu se dobrá střela od modré stala jedním z jeho typických herních rysů. Dnes nám takový přesun z útoku do obrany může připadat zvláštní, ale v té době to byla obvyklá praktika.
„Není to dobře, aby trenér přišel k mladým hráčům a řekl ‚Ty budeš hrát tohle a ty tamto.‘ V útoku se musí přeci jen o trochu více bruslit a takovýto postup nebyl u mladých začínajících hráčů ničím netypickým. Kromě toho se v té době ještě hrálo na čtyři obránce a dostat se mezi ně nebylo ze začátku snadné. I proto někteří nejdříve nastupovali do útoku,“ vzpomíná s odstupem let Horešovský.
Poslední kladenskou sezonu pak odehrál po boku místního odchovance Stanislava Bacílka, který byl jedním z klíčových hráčů československé reprezentace padesátých let. „Byl to mimořádný hokejista a to nejen na úrovni klubu, ale i v rámci reprezentačního týmu.“ Horešovský měl na parťáky štěstí. Po příchodu na Spartu v roce 1965 si jej pod ochranná křídla vzal František Tikal přezdívaný „Mrkavka“, což byla pro mladého obránce velká pocta.
Byli si jeho dva mentoři v něčem podobní? „Oba to byli ve svých nejlepších letech výborní hráči a mimo to měli ještě jednu společnou vlastnost. Ani jeden z nich se nesnažil mlaďase po svém boku nějakým způsobem degradovat, ale naopak mu pomoct, byť třeba jen tím, že ho okamžitě neupozorňovali na chybu, které se zrovna dopustil. Pokud ten mladý hráč nebyl nějaké ťululum, tak sám věděl, co pokazil. Takový přístup k nováčkovi ale neměl v týmu každý. Našli se i tací, kteří mu poté na střídačce dali pořádné kapky.“
Na druhou stranu měli Bacílek s Tikalem své specifické vlastnosti. „Standa Bacílek byl výborný bruslař a měl ohromný přehled o hře, kdežto Franta Tikal byl neobyčejně nepříjemný v osobních soubojích. Uměl dát bodyček a byl to velký bojovník.“ Stěžejním důvodem, proč tehdy Horešovský přešel ke Spartě, bylo jeho studium na tělovýchovné fakultě v Praze.
Tituly v Dukle Jihlava a zlato ze světového šampionátu
„V té době jsem měl dva roky školy za sebou, ale hrát na Kladně a zároveň dojíždět na přednášky bylo velmi náročné. Často jsem autobus zpátky do Kladna musel dobíhat. Kromě toho náš obor sestával z řady předmětů, během kterých se přímo sportovalo. Vzpomínám si, když jsme v jednu dobu měli ráno od sedmi hodin plavání. To už jsem bydlel na koleji na Strahově. V osm hodin jsem vylezl z bazénu a v devět začínal trénink na Spartě. Ne náhodou jsem takhle za sezonu shodil i osm kilo.“
„Když jsem se v roce 1971 z Jihlavy vrátil, byl jsem stále na vrcholu své výkonnosti. Hrál jsem za národní mužstvo, ke kterému jsem se dostal poměrně brzo v roce 1967,“ vypráví sparťanská legenda. „Největší úspěch přišel v roce 1972, kdy československá reprezentace vyhrála na mistrovství pořádaném v Praze zlaté medaile. „Je to mé jediné zlato, tudíž je pro mě tím nejcennějším. Za národní tým jsem hrál naposledy na podzim v roce 1974 a poté už jsem neměl možnost získat další. Ke zlatu jsme měli velmi blízko v roce 1968 v Grenoblu nebo v roce 1971, ale to nás předběhli Rusové.“
Během dvou let strávených pod taktovkou Dukly Jihlava získal Horešovský své jediné tituly v rámci ligy. „Základní kádr byl složen z deseti až dvanácti důstojníků a několika vybraných mladých nováčků. Hrát a trénovat s mužstvem, které bylo na předních příčkách tabulky, bylo v každém ohledu pozitivum,“ vzpomíná. Zajímavý je fakt, že ještě před jeho nástupem do vojenské služby schytal armádní celek z Vysočiny v jednom z utkání deset sparťanských branek. Horešovskému se povedl přímo husarský kousek, protože čtyři z gólů vstřelil právě on.Šlo o druhý nejvyšší počet v celé lize v letech 1966/67.
Nabídka z NHL, která nebyla nikdy vyslyšena
Po návratu z vojny se mužstvo potýkalo s problémy ohledně Sportovní haly. Ta začínala sezonu jako jedna z posledních na přelomu července a srpna. Na úkor hokeje byly její prostory přednostně poskytovány pořadatelům různých společenských a kulturních akcí, a tak sparťané jezdili na dvoufázové tréninky až do Litvínova, Teplic nebo Pardubic. Na úkor hokeje probíhalo v dnešní Tipsport areně i vídeňské lední revue, kvůli kterému se netrénovalo minimálně dva týdny.
Hokejisté pak byli nuceni své tréninky přesunout na Štvanici, která už na počátku sedmdesátých let byla díky svému nedostatečnému zázemí nevyhovující. „Vzpomínám si, když probíhalo asi padesáté výročí VŘSR. To halu možná na měsíc uzavřeli, postavili tam ohromnou konstrukci pódia z lešenářských trubek a vše potáhli rudým plátnem. Pak to po akci všechno autogenem rozřezali a odvezli do šrotu.“
Soudě dle získaných úspěchů se možná nabízí otázka týkající se i zámořské NHL. Hokejoví skauti totiž navzdory politické situaci pokukovali i po hráčích z tehdejšího východu Evropy. „To bylo po šampionátu v Grenoblu. Tehdy za mnou začal na naše cesty do Německa nebo Švýcarska dojíždět tehdejší skaut St. Louis Blues a posléze nejslavnější trenér v NHL Scotty Bowman. Díky němu do zámoří odešel již zmíněný Jaroslav Jiřík, který byl prvním českým hráčem v nejlepší lize světa," vzpomíná Horešovský.
„V roce 1968 jsme vyrazili na dvě přátelská utkání do Švédska a tehdy za mnou přišel jeden ze zaměstnanců hotelu, že za mnou přišla návštěva. V jednom z pokojů seděl právě Scotty Bowman a spolu s ním tehdejší majitel klubu. Na stole ležela letenka a návrh smlouvy,“ vybavuje si velmi živě Horešovský. Jak celá situace nakonec dopadla?
„Já jsem tam stál jako solný sloup, byl jsem velmi překvapený. Stačilo si jen dojít sbalit věci. Bohužel jsem ale neměl dokončenou školu, chyběly mi státnice. Měl jsem povolávací rozkaz, tudíž by se ze mě stal vojenský zběh. Kromě toho tři roky předtím v roce 1965 zemřel můj otec a máma by tu zůstala sama na vesnici. Nepříjemnosti by z toho měl i můj švagr, který v té době pracoval jako náměstek v chemičce. Chtěl jsem odejít, ale se svolením. Nabídka později přišla ještě jednou, ale naposledy.“
Zámořská soutěž mu nakonec zůstala zapovězenou. „Tenkrát jsme o NHL neměli tolik informací jako dnes, vzhlíželi jsme k ní jako k něčemu nepřekonatelnému. Když se ale její výběr vracel z Moskvy a my s ním mohli sehrát zápas v roce 1972, ještě patnáct minut před koncem jsme vedli. Skončilo to remízou 3:3,“ přidává Horešovský další zajímavou vzpomínku na svou bohatou kariéru.
Poslední titul za dob Československa v roli trenéra
Osud měl ale s mladým talentem jiné plány. V době jeho největších úspěchů začaly nabírat na intenzitě i stále se opakující bolesti zad, které byly zapříčiněny vrozenou kyčelní dispozicí. Všechna vyšetření do té doby sestávala z rentgenů páteře, ale ty žádné vysvětlení nepřinesly. Teprve až snímky kyčlí ukázaly, co je špatně. Dokonce byly použity i jako exemplární příklad na lékařských sympoziích, v jak špatném stavu mohou kyčelní klouby u tak mladého člověka být.
V roce 1978 přišel konec ve Spartě, přičemž ještě další dva roky hrál v Českých Budějovicích. V dubnu hráčskou kariéru ukončil a v květnu už nastoupil jako asistent trenéra Sýkory u plzeňské Škodovky. „Tenkrát Plzeň sestoupila do první ligy, ale během sezony jsme soutěž vyhráli. Moc se mi tam nelíbilo, a tak jsem se vrátil zpátky do Českých Budějovic, kde jsem uzavřel jednoletou smlouvu. V roce 1980 jsem se vrátil do Sparty, protože Luděk Bukač odešel k národnímu mužstvu. Následující dva roky nebyly nijak zvlášť úspěšné a já jsem poté strávil čtyři léta v zahraničí. Tenkrát bylo dovoleno trenérům vycestovat. Tři roky jsem trénoval v Grenoblu a jeden rok v městečku Gap. V roce 1986 jsem se do Čech vrátil a opět do Sparty jakožto asistent Pavla Wohla, který odešel k reprezentaci o dva roky později.“
V sezoně 1989/90 Sparta slavila velký triumf. Po předlouhých šestatřiceti letech znovu vyhrála titul, vítězné mužstvo se ale záhy rozuteklo do zahraničí a Horešovský tak musel pro další ročník postavit zhola nové. „Asi to byla chyba, že jsme se to vítězství nesnažili více zveřejnit, prodat. Vzpomínám si, když jsme v ten večer, co jsme vyhráli titul, odcházeli z haly. Bylo asi jedenáct hodin večer a v Praze to vypadalo, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Naopak ve Vsetíně, v Košicích. Tam slavili všichni. Když se nad tím zamyslím, v našem případě to bylo logické. Přeci se z nás celé město neposadí na zadek, když jsme vyhráli po takové době.“
Titul, který bychom mohli označit i jako sametový, měl ale i jinou symboliku. Byl to ten poslední z dob Československa. Země se poté rozdělila a kromě změn v oblasti politiky či ekonomiky, došlo i na změny v hokeji. „Změnila se celá struktura, ale první roky byly hlavně o hledání. Hráči přestali být zaměstnanci fabrik. Došlo k velkým změnám u přestupů, začaly se uzavírat první smlouvy. Byly zavedeny kvóty u odstupného. Navíc měli hráči možnost volně odejít do zahraničí, což vedlo k velkému odlivu talentů. Myslím si, že právě tahle změna úroveň našeho hokeje z počátku trochu poznamenala. Postupem času se to ale zase srovnalo.“
A co současná Sparta? „Je to škoda, že jí utekl titul. Celou sezonu hrála dobře. Nestalo se to však poprvé. Play off je nástavba, která často ještě zamíchá kartami a přinese nečekaný výsledek. Na zápasy chodím stále, ale už ne tak často. V mém věku člověk už přeci jen zpohodlní. O2 Arena je ale nádherná, pokaždé ji obdivuji.“
