Steven Delisle se narodil v Lévisu na předměstí Quebec City a většinu své juniorské kariéry strávil v Gatineau Olympiques, kterým dělal během svého posledního roku mezi mládežníky dokonce kapitána. V roce 2007 byl ve čtvrtém kole draftován týmem Columbus Blue Jackets, následně si během sedmi sezon zahrál za 10 týmů v různých ligách. Následně v polovině minulého ročníku zamířil do Evropy a získal slovenský titul s Banskou Bystricou.

V Praze jste zatím dva týdny. Jaké jsou vaše první dojmy z nového působiště?
Zatím mi tu všechno přijde skvělé. Jsem tu zatím jen dva týdny, takže se snažím všechno poznat a zvykat si. Tréninková hala a zázemí jsou skvělé, všichni jsou tu moc hodní a milí. A spoluhráči jsou taky skvělí.

V minulé sezoně jste působil na Slovensku v Banské Bystrici, což vám asi žití v Praze dost ulehčuje. Jaké to tam bylo?
Je tam pěkně a místní lidé opravdu milují hokej, takže jsem se tam cítil dobře. Arena byla pokaždé plná a fanoušci zpívali každý zápas od začátku do konce. Je skvělé hrát před takovým publikem. A nakonec jsme vyhráli titul, takže lepší to být nemohlo. Já jsem se k týmu připojil až v listopadu, skoro v polovině sezony, takže jsem se trošku obával, jak mě spoluhráči přijmou. Aby se na mě nedívali jako na někoho, kdo jim bere jejich práci. Ale všichni byli výborní, dokonce i ti, kteří neuměli anglicky.

Zvládl jste se za tu krátkou dobu naučit něco slovensky?
Snažil jsem se naučit co nejvíce slov a teď zjišťuji, že některá se používají i tady v Praze. U jiných mě lidé opravují, ale myslím, že mi i tak rozumí.

Vy sám jste hodně důrazný fyzický obránce. Jaký máte zatím v tomto ohledu dojem z evropského hokeje?
Určitě to není takové, jako v zámoří. Hituje se, ale není tu zdaleka tolik bitek. Když v Severní Americe někoho hitujete, musíte být připravení se utkat pomalu s celým týmem soupeře. A to i když jde o čistý hit. Na menším kluzišti jsou si všichni blíže, hituje se víc. Tady musíte hráče nejdřív dobruslit, abyste ho mohli hitovat.

Napadají vás ještě nějaké další rozdíly mezi evropským a zámořským hokejem?
Tady se hraje méně zápasů, v AHL nebo ECHL někdy hrajete v pátek, v sobotu i v neděli. A jde o hodně fyzické zápasy s mnoha hity a bitkami, takže dlouhé cesty autobusem mezi zápasy absolvujete s modřinami a boulemi, snažíte se trošku při tom vyspat. Někdy je to skutečné náročné, vybere si to na těle hráče svou daň.

Jaké pro vás bylo tohle absolvovat dlouhých sedm let?
Když jste mladší, jste na to připraveni. Já nemám děti, nejsem ženatý a tím je to snazší. Ale hrál jsem s kluky, kteří byli v nižších ligách věčnost a jednoho dne byli najednou vytrejdováni, povoláni do prvního týmu nebo naopak posláni dolů. Musíte prostě být připraveni se stěhovat prakticky v každém okamžiku, a to je opravdu těžké, pokud máte děti. Jak jsem říkal, v mládí je to v pohodě, ale přijde čas, kdy už se chcete někde usadit, chvíli tam zůstat a cítit se pohodlně. 

Já osobně zjistil, že prostě hraju lépe, když chodím na halu s úsměvem a spokojený. Když jste neustále vystresovaný tím, jestli vůbec budete hrát, jestli budete povolán nahoru nebo poslán někam jinam, je to zkrátka až moc rozptylující. V Evropě se hraje méně zápasů a můžete myslet jen na ně.

Jak jste minulou sezonu poznal, že je zrovna ten správný čas na to odejít do Evropy?
Je to složité rozhodnutí, protože si prostě musíte být jistí. Nemůžete sem jít a zároveň o tom mít pochybnosti. Mám na mysli to, že každý hráč vyrůstající v Americe má jeden jediný sen, a to zahrát si NHL. To každého motivuje, za tím se každý žene.

Jak blízko jste vy byl tomu zahrát si v NHL?
Upřímně, já nevím. Nikdy to nevíte. Můžete hrát dobře, ale když nejsou na soupisce volná místa, tak zkrátka zůstanete v nižší soutěži. Někdy se třeba v polovině sezony můžou vyskytnout nějaká zranění, a to je šance. Ale závisí to zkrátka na tolika věcech, že je to mimo vaši kontrolu. Mně se to nikdy nepoštěstilo, ale i tak je v nižších ligách i v Evropě velké množství skvělých hráčů.

Zahrál jste si alespoň nějaký přípravný zápas?
Hrál jsem jeden zápas za Coyotes proti Los Angeles. V týmu tehdy nebylo mnoho hráčů, kteří se poté dostali do prvního týmu, ale pořád to byl výborný zápas. Je to další věc, která ukazuje, jak moc dobrých hráčů tam hraje.

Jedním z vašich nových spoluhráčů je další obránce z Quebecu Jeremie Blain. Vaše cesty už se párkrát střetly v juniorské QMJHL, v AHL i v ECHL.  Jak dobře jste ho předtím znal?
Věděl jsem, o koho jde, znal jsem jméno. Ale nikdy jsme spolu nemluvili až do doby asi před měsícem. On je o dva roky mladší než já, ale hráli jsme proti sobě už v juniorce a máme společné kamarády v nižších zámořských soutěžích. Hokejový svět je zkrátka malý. Když jsem podepsal se Spartou, agent mi řekl, že budu jediný hráč ze zámoří. Ale Jeremie podepsal jen pár dní po mně a hned poté jsme si poprvé telefonovali. Já pak přijel do Montrealu, odkud jsme společně letěli přes oceán.

Prý nyní, než dostanete druhé, sdílíte jedno auto od klubu. Už jste ho po Praze řídil?
Ne ne, Jeremie je řidič a já jsem kopilot. A také mám na starost hudbu. (smích)

Oba pocházíte z provincie Quebec, ale Jeremie je z Montrealu. Je mezi vámi v tomhle nějaká rivalita?
Tak on je fanda Habs a já byl vychován jako příznivec Nordiques. Můj táta byl obrovský fanoušek Quebec Nordiques a Montreal nenávidí. Měl permanentku na Nordiques, ale já byl ještě moc malý a byl jen na pár zápasech. Když skončili, bylo mi teprve pět. Ale táta mě stejně vychoval k tomu, aby fandil jim a nenáviděl Canadiens. Vyprávěl mi o tom, že když tyhle týmy hrály proti sobě, tak se v barech rvali fanoušci mezi sebou. Takhle se v Kanadě, potažmo v Quebecu, žije hokejem.