Kladenský rodák se na ledě zimního stadionu, kde se naučil bruslit, cítil jako ryba ve vodě. A na jeho hře to bylo dobře vidět. „Cítím se tu vždycky dobře, rád se sem vracím. Nejradši jsem ale za to, že si odsud odvážíme tři body,“ svěřoval se s čerstvými dojmy bezprostředně po zápase. Na druhou stranu odmítal, že by proti klubu, kde hokejově vyrostl, cítil zvláštní motivaci: „Beru to úplně stejně, jako bych dal góly někomu jinému. Na Kladně je hrát těžké, takže jsme opravdu moc rádi za další body zvenku.“

S Petrem Tonem, dalším Kladeňákem, vstřelili dohromady tři branky a de facto rozhodli celé utkání. „Určitě je to náhoda. S Petrem jsme samozřejmě rádi, že jsme ty góly dali. Potřebujeme každé vítězství, protože chceme stoupat nahoru. To je pak jedno, kdo dá góly. Hlavně, že padnou,“ neodpustil si zopakovat známou mantru skromných střelců.

Do utkání nastupovali oba celky s odlišným vnitřním rozpoložením. Zatímco Kladenští se ještě vzpamatovávali z liberecké rychty, Sparta se veze na vítězné vlně. Až do třetí třetiny ovšem byla hra velice vyrovnaná. „Snažili jsme se o dobrou defenzivu. Víme, že Kladno má dobré přesilovky, takže jsme nechtěli faulovat a naopak hrát náš hokej, který nás zdobí,“ naznačil vytáhlý centr předzápasové pokyny.

Ty vzešly od koučů, kteří na lavičce holešovického týmu slaví už čtvrtou plnou výhru v řadě. Takovou sérii zažila Sparta naposled v září roku 2007. „Byl to dobrý impuls do mančaftu, ale hlavně musíme hrát dobře my hráči na ledě. Trenéři to za nás neodehrají,“ nepřeceňoval kouzlo trenérské výměny dvougólový střelec.

Kladno se za stavu 1:2 s buldočí vervou hnalo za vyrovnáním a v té chvíli bylo klíčové vyvarovat se zbytečných vyloučení. „Určitě jsme nechtěli jít do čtyř, kdyby soupeř vyrovnal, bylo by to špatné. Kladno mělo tlak, ale potom jsme utekli na rozdíl dvou gólů a věděli jsme, že si to už pohlídáme, „ oddechla si sparťanská čtyřiaosmdesátka.

A co samotné branky? „Obě byly náhodné. Při prvním gólu mi Néťa dával přihrávku mezi kruhy. Byl jsem tam úplně sám, vystřelil jsem a pak to tam ještě dorazil. U druhého mi Růča nádherně nahrál do prázdné brány,“ shrnul forvard, který si na rozdíl od kolegy Petra Tona nepotrpí před mikrofonem na dlouhé proslovy.

Už druhý zápas odehráli Holešovičtí vlivem marodky jen na tři pětky. Langhammerovi, který si obě trefy schoval na samotný závěr, to ale evidentně nevadilo: „Měli jsme čtrnáct dní pauzu, takže bychom měli mít hodně sil. Čtyři pětky by ale byly potřeba, určitě je lepší, když se rozloží síla a na konci se to může stáhnout. Na začátku by se mělo hrát na čtyři lajny, ale nejsou hráči a tak se s tím musíme poprat sami.“