Ještě před pár dny jste ve finále německé DEL bojoval na lavičce Eisbären Berlín o mistrovský titul a nyní už je před vámi další velká trenérská výzva. Co vám aktuálně běží hlavou?
Když se ohlédnu zpět na necelé čtyři sezony u Eisbären, jsem spokojený s vývojem týmu, který se během té doby stále zlepšoval. A samozřejmě jsem také trochu zklamaný z toho, že se nám ve finále s Mnichovem nepovedlo dosáhnout na mistrovský titul. Byl to velký boj a hodně těsná série, ale bohužel jsme ji nedokázali dotáhnout do vítězného konce. A nyní už jsem samozřejmě natěšený na další výzvu, kterou je práce ve Spartě.

Co rozhodlo o tom, že jste se přijal nabídku Sparty?
Předně je to obrovská čest. Jsem si vědomý toho, jakou dlouho historii má lední hokej v České republice a předtím v Československu. A čím víc si o tom zjišťuju, tím víc jsem ohromen tím, jaký význam má hokej v celé zemi. To, že jsem dostal důvěru vést takový tým, jako je Sparta, je pro mě obrovská čest.

Se sparťanským majitelem a předsedou představenstva Petrem Břízou jste se setkal v Landshutu během výluky NHL v roce 1994. Hrálo i to roli ve vašem rozhodování?
Nejprve jsem Petra potkal v Landshutu ještě jako hráče, několik let poté už jako činovníka Českého svazu ledního hokeje na mistrovství světa. S některými lidmi si prostě sednete. Od té doby jsme si vždy našli chvíli prohodit pár slov, i když šlo třeba o světový šampionát, kde jsou všichni hodně zaneprázdnění a vystresovaní. To, že se spolu známe, tedy určitě hrálo velkou roli v mém rozhodnutí přijmout nabídku od Sparty.

Co se vám jako první vybaví, když se řekne slovo Sparta?
No zcela upřímně, i když to bude znít dost povrchně, mi na mysli jako první vytane film 300. (směje se) Ten film mám moc rád. Je to o kultuře starověkých válečníků a nenapadá mě lepší jméno, jaké by mohl sportovní tým mít. "Sparta" prostě hovoří za vše!

Jozef Golonka byl tím, kdo mi dal v Kolíně šanci, vzpomíná

A jaký je váš názor na český hokej obecně? Jaké s ním máte zkušenosti?
Když jsem v sedmdesátých letech vyrůstal, tak měli Češi a Slováci velký vliv na německé hokej. Lidé jako doktor Wohl, doktor Jano Starší, Karel Gut a o něco později i Luděk Bukač náš hokej velmi ovlivnili. První trenér, který mi dal šanci prosadit se mezi muži, byl v Kolíně pan Jozef Golonka, který je ikonou slovenského hokeje. Byl to hodně tvrdý kouč a pro příliš vysokého německého mladíka to pod ním nebylo lehké. Další zkušenosti s českým hokejem jsem samozřejmě nabral v Severní Americe, když jsem hrál proti celé řadě talentovaných českých hokejistů. Potkal jsem jich hodně a vždycky jsem je uznával a měli můj respekt, protože působit v zámoří, to nebylo pro Evropany nikdy jednoduché.

Co očekáváte od svého nového týmu?
Než budu hovořit o svých očekávávních, chci se v první řadě potkat se všemi hráči a začít společně pracovat. Hráli jsme loni v létě s Berlínem přátelské utkání proti Spartě a ten tým se mi líbil. Ale to je zatím všechno, co dokážu říct. Jakmile začne příprava a poznám hráče, budu si moci udělat vlastní názor.

Jaké budou vaše první kroky ve Spartě?
Nejprve si s celým realizačním týmem a sportovním oddělením sedneme a řekneme si, co a jak. Každý, kdo v klubu pracuje s hráči, hraje důležitou roli. A aby vše klapalo, musí být všichni na stejné vlně a pracovat pospolu jako tým. Abychom dovedli Spartu tam, kde ji chceme.

Není mnoho trenérů, kteří by měli za sebou tak ohromující hráčskou kariéru jako vy. Jaké výhody to podle vás přináší?
Dokážu vidět věc z obou stran, jak z té trenérské, tak z hráčské. Když jste sám hokej hrál, víte, jaké to je být na ledě. Pomůže vám to v tom, že víte, jak se hráči cítí a jak přemýšlí.

Pomáhá vám v porozumění hráčům i to,  že máte bohaté hráčské zkušenosti z NHL?
Nemyslím si, že by byly zkušenosti z NHL nutností k tomu navázat s hráči nějaký vztah. Pro mě to znamená jenoduše to, že vím, co to znamená být profesionálním hokejistou nebo sportovcem obecně. A také vědět, jak se vyrovnávat s tlakem a s vysokými očekáváními.

Už jsem se začal učit česky, usmívá se Krupp

Byl jste teprve druhým hokejistou narozeným v Německu, který si zahrál slavnou NHL. Jak vzpomínáte na rok 1986, kdy jste se vydal za moře?
Když jsem odešel do Buffala, byl jsem ještě úplný zelenáč. Zabralo mi nějaký čas, než jsem se naučil, jak se hraje v Severní Americe. Ale věděl jsem, čeho chci dosáhnout, a uměl jsem tvrdě pracovat, což mi rozhodně pomohlo.

Jak jste na tom tehdy byl s angličtinou?
Měl jsem základy ze školy. Vlastně byly tehdy moje angličtina i francouzština zhruba na stejné úrovni. A už jsem si teď stáhl program na učení češtiny a musím říct, že mě tedy čeká hodně práce... (směje se)

Které ze slavných českých hráčů jste potkal během vaší kariéry v NHL?
Jak už jsem říkal, bylo jich celkem dost. Musím jmenovat Doma (Dominika Haška), to byla pravděpodobně největší česká hvězda, se kterou jsem hrál. I když tehdy už byla moje kariéra prakticky u konce. V mých vzpomínkách určitě navždy zůstane i David Volek, a to díky jeho rozhodujícímu gólu za New York Islanders v prodloužení proti Pittsburghu. Promiň, Jardo..! (směje se) A setkal jsem se i s Františkem Kaberlem a Milanem Hniličkou, to bylo během mé poslední sezony v Atlantě.

S Colorado Avalanche jste v roce 1996 dosáhl na Stanley Cup. Přepokládám, že to byl asi největší moment vaší hráčské kariéry, že?
To byl stoprocentně moment, který si každý spojí s mou kariérou. Osobně si pamatuju ještě další chvíle a sezony, na které rád vzpomínám. Ale Stanley Cup je samozřejmě tou první volbou.

Jak tehdy na tento váš obrovský úspěch reagovali doma v Německu?
Navzdory tomu, že hokej v Německu nebyl tak populární, se o tom vědělo. Ale opravdu zajímavé to bylo hlavně pro ty největší hokejové nadšence. Tehdy se ještě takové zprávy nešířily rychlostí blesku jako teď, v době internetu. Ten byl tehdy ještě v plenkách a trvalo to déle. Každopádně to byly skvělé časy a jsem na to pyšný.

V týmu německé reprezentace jste se zúčastnil kvalifikace na zimní olympijské hry v Naganu v roce 1998. Asi víte, co tento turnaj pro naši zemi znamenal a vlastně doteď znamená, že?
Myslím, že na to nezapomene asi nikdo, kdo se zajímá o mezinárodní hokej. Byly to první zimní olympijské hry, kde hrály "dream týmy". Kdo by mohl zapomenout na ten moment, kdy Wayne Gretzky vrtěl hlavou nad tím, že nebyl vybrán na samostatný nájezd. A na to, jak Češi slavili zlaté medaile. To byl klasický moment celé hokejové historie!

Poslední léta vaší aktivní hráčské kariéry hodně poznamenala zranění. Co nakonec rozhodlo o tom, že jste se rozhodl pověsit brusle na hřebík?
Je pravda, že moje poslední sezony byly v tomto ohledu mizerné. Těžko se vysvětluje, že šestatřicetiletý hráč vyhraje fyzické testy v kempu NHL a pak se ráno probudí, nemůže zvednout nohy a potřebuje další operaci zad.  Problémy se postupně nabalovaly a i ten nejpaličatější chlap na světě (já!) nakonec musel pochopit, co se mu jeho tělo snaží naznačit. 

Trénování malých dětí mi dalo chuť vrátit se k hokeji, vzpomíná

Věděl jste hned poté, co jste skončil jako hráč, že vaše další kroky povedou na lavičku a k trenéřině?
Ne. Vlastně jsem měl po skončení kariéry hokeje plné zuby. Opakovaná zranění mě frustrovala, byl jsem bezradný. Snažil jsem se nějak uzavřít jednu životní etapu a vrhnout se na koučování úplně nebylo v plánu. To se změnilo ve chvíli, kdy jsem začal pomáhat s výchovou malých hokejistů v Atlantě. Pracovat s jedenáctiletými kluky a děvčaty byla tak úžasná zkušenost, že mi to dalo chuť vrátit se k hokeji. Užíval jsem si, když jsem mohl sledovat, jak se zlepšují. A jak se postupně mění v mladé hráče.

Trenérskou kariéru jste odstartoval zostra, hned na lavičce německého národního týmu. Jaká jsou podle vás specifika toho, když člověk trénuje tým hráčů vybraných z klubů?
Pořád musíte utvořit tým. A ne jen ze statisticky nejlepších jednotlivců, ale z hráčů nejlepších pro všechny možné role v týmu. Pak může být úspěšný. Všichni hráči se musí oddat společnému cíli. A tenhle cíl nemůže být nějakým rozkazem managementu nebo koučů. Musí vzejít ze samotných hráčů. A poté teprve začíná koučování.

Prvním klubem, který jste vedl, byl váš mateřský Kolín nad Rýnem. To pro vás asi bylo hodně speciální, že?
To rozhodně. V hale pořád pracují někteří lidé, které jsem znal jako malý kluk. Pamatují si, jak jsem po trénincích A-týmu chodil sbírat zlomené hokejky a viděli mě vyrůstat. Bylo skvělé vrátit se zprátky a několik let tým vést.

Poté jste se přesunul do dalšího velkoklubu Eisbären Berlín. Je tamní prostředí srovnatelné se Spartou?
Myslím, že Kolín, Berlín i Praha mají dost věcí společných. Všechny kluby mají velké jméno a do každé sezony vstupují s vysokými očekáváními. Všechny tři musí hrát atraktivní hokej, aby naplnily velké areny, a své soupeře vždy namotivují v nejlepším výkonům. A samozřejmě jsou hodně mediálně sledované.

Máte spoustu zkušeností se sledovanými velkokluby i reprezentací. Jak se těšíte na práci v dalším slavném klubu?
Hodně! Bude to velká výzva pro všechny - pro hráče, realizační tým, management i pro fanoušky. Budeme společně pracovat na dosažení našich společných cílů.

Foto: berliner-kurier.de, eisbaeren.de, tagesspiegel.de, Håkan Dahlström