Před poslední sezonou jste podepsal kontrakt s Detroitem a bojoval jste o NHL. Proč to nevyšlo?
Nevyšlo to z jednoho prostého důvodu – zjistil jsem, že se mnou nepočítají na takovou pozici, jakou mi slibovali, když jsem smlouvu podepisoval. Přišel jsem s tím, že budu na farmě v AHL, ale postupem času jsem zjistil, že klub podepsal dalšího brankáře, a tím pádem mě odšoupli rovnou do East Coast (ECHL – druhá farma Detroitu). Pak jsem se dozvěděl, že ho Red Wings brali pro jistotu, protože následně nabídli brankáře z AHL Jareda Coreaua na listinu volných hráčů, a počítali s tím, že si ho někdo vezme. Ale nevzal. Takže já jsem zůstal v hierarchii až jako pátý gólman a už od listopadu jsem věděl, že budu až na druhé farmě.

V East Coast Hockey League jste hrál za Toledo Walleye. Jaká byla sezona z vašeho pohledu?
Tam je to tak, že sezona začíná ještě později než NHL i AHL. Takže tam byli kluci dva týdny na ledě, když my jsme byli už třeba měsíc. Podzim byl z naší strany takový všelijaký, trvalo až do Vánoc, než si všechno sedlo. Musím ale říct, že se mi v East Coast chytalo dobře. Je to celkem rychlá soutěž, i když tam nejsou až tak šikovní kluci, jako třeba v AHL. Ale je to rychlý hokej, na který se celkem dá koukat. Navíc když jsme hráli doma v Toledu, tak to bylo super. Měli jsme krásný nový stadion a chodilo na nás osm tisíc lidí, takže vyprodaný stadion. Ani mi nepřišlo, že hraju East Coast.

Jak si stojí tato soutěž v porovnání s extraligou?
Těžko říct. Myslím, že velkou roli hraje velikost hřiště, které je v Americe užší. Všechno je přímočařejší. V extralize se hraje výborný hokej, ale je to víc, řekněme, roztahané do stran a víc se čeká, co se stane. V East Coast se pořád hraje stylem hurá dopředu a hurá dozadu. Víc se to mlátí.

V ECHL jste se dokonce popral a vedl jste si zdatně...
Vždycky jsem si chtěl bitku zkusit. Jediný problém byl, že mě soupeřův gólman (Mason McDonald) jako levák blokoval. Pak se mi už snažil jen držet ruce, protože asi tušil, že by to nedopadlo dobře. V té výstroji ale vážně není žádná sranda se rvát.

Za Toledo měl váš brankářský parťák Pat Nagle odchytáno víc utkání než vy. Znamená to, že jste nebyl prvním brankářem?
My jsme se po každém zápase střídali. Já jsem měl smůlu, že jsem se zranil na hlavním kempu Detroitu, a to mi odsunulo začátek sezony až do půlky listopadu. Takže jsem dlouho čekal a potom, než jsem mohl pořádně začít chytat, už byly Vánoce. Nakonec jsem odchytal v East Coast jednadvacet zápasů a měl jsem dobrá čísla, takže si myslím, že to šlo. O to víc mě pak štvalo, že jsem chytal na dobré úrovni, statisticky jsem byl nejlepší gólman v lize, ale stejně mi nedali šanci v AHL.

Jak jste si udržoval motivaci při vědomí, že ať budete chytat sebelépe, jsou „nad vámi“ jiní brankáři a šanci prostě nedostanete?
Je to vlastně vyloženě čekání na to, že se někdo zraní. Ať už v NHL nebo AHL a vy se posunete nahoru. Motivace se hledá opravdu strašně těžko. Já jsem to nesl hodně špatně a bojoval jsem s tím. Když jsme hráli venku, ve městech, kde byly i daleko lepší ligy, tak nás přišlo třeba jen 200 lidí. Zvlášť při těchto venkovních zápasech se hledala motivace hodně těžko. Další věcí bylo dlouhé cestování.

Dlouhý trip na zápas znamenal dvanáct hodin v autobuse

Takže jste si „užíval“ nekonečné štreky autobusem?
Přesně. Fungovalo to tak, že na dlouhý trip se jelo třeba dvanáct hodin na jeden zápas a postupně se další dny přejíždělo do okolních měst, které už byly v kratší vzdálenosti. A pak se to celé jelo zase zpátky… Měli jsme štěstí, že jsme měli sleeper bus, kde jsou postele. Člověk se mohl natáhnout a spát třeba pět šest hodin v kuse, takže tím se cesta o dost zkrátila. Když jsem byl ke konci sezony na farmě v AHL, tak tam sleeper bus neměli a zvykal jsem si na to těžko.

Cestu do AHL vám otevřela až výměna Petra Mrázka z Detroitu do Philadelphie. Bavili jste se o tom spolu?
My jsme byli s Petrem v kontaktu, dá se říct, celou sezonu. Pořád jsme spolu řešili, co a jak. On čekal až ho vymění a vlastně jsme oba nevěděli, co se bude dít. Jeho situace byla taky podivná. V klubu mu nevěřili, a i když chytal dobře, tak postavili druhého gólmana. Já jsem nakonec věděl o jeho výměně dřív než on sám, protože mi hned volali trenéři z farmy AHL, že došlo k výměně, a já se mám sbalit a přiletět. Tak jsem Petrovi volal a probírali jsme, kdo je vyměněný. On zjistil až po dvou hodinách, že jde o něj.

Takže se dá říct, že jste paradoxně měl radost z výměny kamaráda, protože jste se posunul do lepší soutěže?
Já jsem hlavně čekal, že vymění Jimmyho Howarda, protože už je trochu starší. Myslel jsem, že Mráza dostane šanci. Bylo to trochu zvláštní, nechápal jsem tu politiku. Ale já jsem byl rád, že jsem se posunul do Grand Rapids do AHL, kde jsem sice už moc nechytal, ale byl jsem tam.

Proč jste vlastně v Grand Rapids nedostal větší šanci?
Začátek vypadal hodně nadějně. Když jsem přijel, tak jsem stihl jeden trénink a v průběhu prvního zápasu jsem hned střídal McColluma. Zápas jsem dochytal solidně a za třetinu a půl jsem dostal jen jednu branku, přestože měl soupeř velké šance. Trenéři zjistili, že bych vlastně klidně mohl chytat, takže mi dali šanci hned ob zápas, který jsme vyhráli na nájezdy. V tu chvíli jsem si myslel, že bychom se třeba mohli s McCollumem aspoň střídat. Jenže další zápas jsem dostal až za měsíc a pak za další tři týdny. To už bylo nad moje nervy a úplně jsem rezignoval.

Grand Rapids pak hrálo play off AHL, a jelikož se Detroit do vyřazovacích bojů NHL neprobojoval, uvolnil brankáře Coreaua z prvního mužstva na farmu. Takže jste byl v týmu jako třetí gólman v podstatě navíc?
Já jsem tam byl úplně zbytečně. Šuškalo se, že Detroit bude posílat Coreaua na play off na farmu. Navíc mi hned řekli, že si nemám hledat nájem delší než tři měsíce, tak mi bylo hned jasné, že to mají v plánu, ale neřeknou mi to. Už jsem s tím byl srovnaný. Řekl jsem si, že vydržím základní část a pak budu řešit, co dál.

Tým jste opustil, nicméně smlouvu máte platnou do konce sezony. Je možné, že by vás ještě – v případě zranění Coreaua nebo McColluma – mohli Grand Rapids povolat zpět?
To si nemyslím. Museli by mě tam odvést v želízkách… Můj agent to pořešil s Detroitem výborně. Řekl jim, že za práci, kterou jsem odvedl v East Coast, jsem si nezasloužil, abych byl někde navíc a trénoval čtyři týdny jen tak. Domluvilo se, že mě uvolní. Takže jsem rád, že jsem doma, a zpátky už nejedu.

Takže jste kapitolu NHL definitivně uzavřel?
Minimálně v tuto chvíli jsem ji určitě uzavřel. Kdyby mi to nešlo a něco bych pokazil, tak bych uznal, že na to nemám. Ale v East Coast jsem byl nejlepší brankář, v AHL jsem odchytal tři zápasy a ze šesti možných bodů jsem udělal tři. Čísla jsem měl podobná jako gólman, co chytal v Grand Rapids se mnou, takže nebyl důvod posadit mě na střídačku. To si myslím, že bylo znamení, že to není zrovna pro mě.

O NHL jste bojoval spoustu let. Po třech sezonách v kanadské juniorce vás překvapivě nikdo nedraftoval, zachytal jste si na juniorském šampionátu, prošel kempy Ottawy a Detroitu. Patřil jste k nejlepším gólmanům v extralize, byl v reprezentaci… Po tom všem jste nakonec kontrakt vybojoval, ale dopadlo to takhle. Co na to říkáte?
Podle mě je to zarážka, že někomu to přáno není. Člověk pro to může dělat co chce – myslet na to každý druhý den, nebo každý zápas, co chytá někde v Evropě. Chce se posunout a zahrát si NHL, ale někomu to prostě není přáno. Chce to mít štěstí, abyste se někomu opravdu líbil, a dostal jste šanci. Někomu to vyjde, někomu ne. To je život. Já mám čisté svědomí, zkusil jsem si to a beru to tak, že kdybych tam měl být, tak už tam jsem dávno.

Mám Spartu zakořeněnou už odmala v hlavě, strejda tu hrával fotbal

V NHL jste měl před sezonou i jiné nabídky než z Detroitu. Neříkáte si, že jinde to vyjít mohlo?
Jednalo se ještě s Nashvillem, ale přístup jejich organizace mi přišel trochu zvláštní. Nabídli mi smlouvu, chtěli mě, ale na základě otázek, na které se mě ptali, jsem jim úplně nevěřil. Připadalo mi, že jsem na nějakém žebříčku, a ti přede mnou podepsali jinde, takže jsem byl další v pořadí. Nepřipadalo v úvahu žádné dohadování podmínek, oni to měli jasně dané a postavili mě do situace: buď to vezmeš, nebo ne. Takže si myslím, že v Nashvillu bych mohl dopadnout klidně i hůř než v Detroitu. Co se totiž stalo s brankářem, kterého nakonec podepsali místo mě, to byl úplný cirkus.

Jak se vám v Americe žilo?
Já jsem autař, takže mě potěšilo, že je tam levný benzín. Musím říct, že město Grand Rapids mě hodně pozitivně překvapilo. Je to pěkné dvousettisícové městečko. Centrum měli řešené, když to tak řeknu, evropsky. Všechno na hromadě, dalo se projít a zajít si do restaurace, na kávu, což bylo fajn. Ale potom, když vyjedete mimo centrum, tak tam mají všude taková jejich ghetta a nic víc. Takže to mě zklamalo a celkově nejsem úplně nadšený z toho, jak to v Americe funguje.

Takže jste si oddychl, že už jste doma. Jaké jsou nyní vaše plány?
Odletěl jsem z Grand Rapids přes Detroit do Amsterdamu a odtud domů do Prahy, kde mě táta vyzvedl. Nic velkého teď neplánuju. Jsem hlavně rád, že už jsem doma, protože tam jsem jen koukal z dvanáctého patra na město… Už mi to lezlo krkem.

O vašem příchodu do Sparty se nějakou dobu spekulovalo…
Řekl jsem agentovi, ať vůbec neřeší KHL, že se chci vrátit do Česka. Už jsem byl z Ameriky tak znechucený, že jsem si říkal, že potřebuju být zase doma. Sparta byla moje priorita a jsem rád, že jsem konečně tady.

Proč právě Sparta byla vaší prioritou?
Já mám Spartu zakořeněnou už odmala v hlavě. Strejda hrával fotbal za Spartu, takže když jsem byl malý, tak jsem byl u tety v Praze na prázdniny. I proto má pro mě Sparta hodnotu. Když v Česku řeknete, že hrajete ve Spartě, tak už to něco znamená. Když někam přijede Sparta, tak je hned narvaný stadion. Je to prestižní.

Sledoval jste tedy Spartu i v uplynulé sezoně?
Celkově jsem sledoval celou extraligu. Ne, že bych vyloženě koukal na zápasy, ale měl jsem přehled o výsledcích. Komu se daří a komu nedaří. Sparta je vždycky v médiích omílaná a je na ni tlak. Myslím si, že sezonu Sparty poznamenal špatný začátek. Přesně vím, jaké to je, protože jsem to zažil v Plzni. Nepovedl se nám začátek a pak jsme to ve zbytku sezony doháněli.

Znáte někoho ze sparťanské kabiny?
S klukama jsem se různě potkával v nároďáku a klubech. Znám se s Tomášem Pavelkou, se kterým jsme společně vyrůstali a hráli v reprezentaci. Pak znám třeba Davida Honzíka, který je stejně starý a hráli jsme spolu v nároďáku od šestnáctek až po dvacítky. Takže ve Spartě určitě potkám známé tváře.

Až do svého odchodu do Detroitu jste pravidelně reprezentoval. Bude pro vás národní tým motivací i ve Spartě?
Reprezentace je motivace vždycky. Už když jsem byl v Plzni, tak moje priorita byla dostat se do reprezentace. Pak si vás daleko lépe může někdo všimnout, když máte zápasy v nároďáku. Štěstí mi ale úplně nepřálo, žádnou velkou šanci jsem v repre nedostal. Jel jsem sice na mistrovství jako trojka, ale ani v přátelácích, které jsem mohl odchytat, jsem nedostal příležitost. Uvidíme, jak to půjde do budoucna. Budu rád, když se do reprezentace znovu podívám. Doufám, že nějakou šanci dostanu.

Je trochu paradox, že jste se na minulou sezonu připravoval se Slavií. Proč právě tam?
Šlo hlavně o to, že Slavia byla na ledě už v době, kdy ještě nikde led nebyl. Trénovali v Říčanech v hale Martina Altrichtera, kde měli týdenní soustředění. Vypadl jim gólman, který jel na mistrovství světa v inline hokeji, a tak mi bývalý spoluhráč Patrik Polívka nabídl, abych se přidal. Já jsem vyloženě hledal jenom led, nic víc v tom nebylo. Nebojte. (usmívá se)

Foto: toledoblade.com