Kde a v kolika jsi se poprvé postavil na brusle?
Bylo mi asi dva a půl roku. S taťkou jsme vyrazili na zimák v Příbrami. Mám z toho skvělou fotku, jak sedím na mantinelu, mám dvojnože a plastovou hokejku. Celé to korunuje cedule "WC" nad mojí hlavou. (směje se)
Pocházíš z hokejové rodiny?
Táta dřív chytal, takže ano, dá se říct, že jsem z hokejové rodiny. Spíše ale jako obecně sportovní.
Nabízí se otázka, máš něco společného se sparťanskou legendou Jiřím Holečkem?
Ne ne, je to jen shoda jmen, bohužel.
Zkoušel jsi i jiné sporty? Proč hokej vyhrál?
Hrál jsem basketbal a volejbal. Ty jsem hrál asi zhruba do patnácti let. Nakonec jsem ale zvolil hokej, který mi šel ze všech nejlépe.
Poměrně často jsi jako útočník zaskakoval v obraně, byl jsi útočník od začátku?
Třeba šest let nazpátek jsem to měl na přeskáčku. Vždycky, když bylo málo hráčů, tak jsem tam šel. Teď se to stalo, když jsme hráli s Třincem. Jeden z našich beků byl zraněný, druhý nemocný, tak jsem naskočil do obrany. Řekl bych, že jsem našel zase další novou pozici.
Ve které se cítíš lépe?
Na beku je pěkný přehled, ale asi se nedá říct, že bych měl oblíbenější. Mám oboje rád.
Ke komu jsi vzhlížel, nebo stále vzhlížíš?
Stoprocentně k tátovi.
Jakou cestu jsi k nám na Spartu musel urazit?
S hokejem jsem začínal v Příbrami. Odtud jsem přestoupil do Kladna, kde jsem hrál asi šest let, než jim juniorka spadla. Z kladenské juniorky jsem šel do QMJHL (pozn. red. - jedna ze tří quebeckých juniorských lig), kde jsem nastupoval za Drummondville Voltigeurs. Tam to ale moc nevyšlo, v půlce sezony jsem to přišel zkusit sem, na Spartu. To byla vlastně ta mistrovská sezona. Všechno se to nakonec hezky sešlo.
Co tě k nám přitáhlo?
Pomáhal mi i můj agent, na finální rozhodnutí ale mělo vliv i to, že to mám blízko domů.
Sledoval jsi Spartu i před přestupem?
Jo, sledoval. Hodně jsem chodil i sem, do Holešovic, sedával jsem často tadyhle na tribuně.
Jaký trenér ti v té kariéře nejvíce pomohl?
Musím vyzdvihnout Martina Slánského, který teď dělá asistenta trenéra v Mladé Boleslavi, ten mi hodně pomáhal na Kladně. Patří mu velké díky, sehrál zásadní roli v mém rozvoji. Na Spartě máme také skvělé trenéry. Pomohli mi hodně se vrátit zpět po loňském zranění. Jsem rád, že jsem zpátky tam, kde jsem byl před úrazem. Bylo to hrozné, ještě teď mám nějaké šrouby v noze. (usmívá se)
Jaké bys vyzdvihl své hokeje přednosti a co si naopak myslíš, že bys měl zlepšit?
Myslím, že bych potřeboval ještě trochu zrychlit, mám ještě nějaká kila navíc po úrazu nohy. Řekl bych, že se mi docela dobře daří v obraně, když teď hraju univerzála. Snažím se hrát do těla a neustupovat, dělat i tu "černou" práci.
Za které rozhodnutí jsi zpětně rád?
Určitě to, že jsem se z Kanady vrátil zpět do Čech. Měl jsem dvě možnosti - buď zůstanu a nebudu moct v podstatě hrát, nebo se sem vrátit. Vybral jsem si druhou možnost a vlastně to skončilo titulem. Bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem mohl kdy udělat.
Zdá se, že největším úspěchem byl titul. Jaké jsou tvé cíle?
Vyhrát titul s juniorkou bylo nejvíc. Chceme si pro něj dojít i letos, máme výborný tým. A když bych mluvil o vzdálenější budoucnosti, tak určitě by to bylo hrát hokej profesionálně.
FOTO: Martin Voltr, Jakub Pláteník, Tomáš Holeček
