Karel Gut - Dítě hřiště z Uhříněvsi
Skromnost a nezištnost, to byly podle spisovatele Oty Pavla základní charakteristické rysy nových sportovních hrdinů 50. let v čele s atletickými legendami Zátopkem, Jungwirthem a také hokejovým obráncem Karlem Gutem. Narodil se 16. září 1927 v Uhříněvsi a právě tam dostal později i zvláštní přezdívku Dítě hřiště. Vždyť proti jiným sportovně nadšeným a nadaným vrstevníkům to měl o to těžší, že nevyrůstal na zimním stadiónu. V létě hrával fotbal a v zimě válel hokej s bruslemi na kličku jen u místní sokolovny a domů se vracel až za tmy. V deseti letech nastoupil za uhříněveské žákovské družstvo s velkými máminými palčáky na rukou a se starými tátovými čepicemi na kolenou jako provizorními chrániči. Láska k hokeji rostla, učil se přešlapovat nalevo, napravo, dozadu, skákat na bruslích a otáčet se. V patnácti už hrál divizní soutěž v rodné obci a přes velkou lásku ke sportu, kterému věnoval moře času, dokázal složit maturitu s výborným prospěchem. I přes zdánlivý handicap, čili mládí strávené na vesnici, vyrostl v uznávaného obránce nejen v národním, ale celosvětovém měřítku.
Gutův první kontakt se Spartou se uskutečnil na přelomu 40. a 50. let. Ve dvaadvaceti nastoupil na vojnu a jako člen ATK Praha poprvé v kariéře pravidelně trénuje na skutečném zimním stadiónu. Pokud nehrál a netrénoval, pobýval v útvaru na Strahově v dřevěných domcích obehnaných drátěným plotem. A právě přes plot se s ním snaží před koncem jeho vojenské povinnosti dohodnout Zábrodský s Ujčíkem, aby přestoupil do Spartaku Sokolovo. „Odmítnul jsem s tím, že už jsem dal slovo kamarádům Žákovi a Mílovi Charouzdovi a budu s nimi působit v bývalém LTC, které se přejmenovalo na Tatru Smíchov.“ Karel Gut se tak stane posilou Spartakovců, v tu chvíli čerstvých přeborníků republiky, až v polovině roku 1953. A už od druhé sezóny jim dělá kapitána. „Docela mne to překvapilo, ale asi se tak stalo proto, že jsem stejnou funkci zastával v národním týmu,“ přemýšlí obránce, který z první stovky utkání v reprezentačním dresu jen dvě neodehrál s kapitánskou páskou přes rameno. Ovšem i když už byl Spartakovcem, i nadále je pevně spjatý s rodnou Uhříněvsí. „Pracoval jsem tam jako vedoucí obchodního úseku národního podniku Ocelana, přidruženého k bohumínským železárnám. A docela mne to bavilo, i když jsem se hodně nacestoval. V šest ráno jsem nastoupil do zaměstnání, ve dvě odpoledne odjížděl autobusem na trénink. Až když jsem v roce 1964 prakticky ze dne na den uzavřel hráčskou kariéru a začal trénovat, práci v Uhříněvsi jsem z časových důvodů ukončil.“
Mezi ctnosti Karla Guta jako hráče patřilo, že nekouřil ani nepil. Ve Spartaku Sokolovo se hned na konci první sezóny raduje z podílu na obhajobě domácího titulu, ke kterému přispěl vyrovnávací brankou v rozhodujícím duelu s Brnem. Paradoxně se ale při sparťanských triumfech z 50. let minul s osudovým spoluhráčem, Františkem Tikalem, s nímž později vytvořil vyhlášenou obrannou dvojici. „Nastupovali jsme vedle sebe osm let, z toho čtyři roky v národním mužstvu. Na to se nedá zapomenout. On vedle mne začínal, já vedle něj končil. Ať jsme hráli jak jsme hráli, ať kdokoliv z nás měl vinu na inkasované brance nebo na celkovém neúspěchu, nikdy mezi námi nepadlo špatné slovo, nikdy jsme si nic nevyčítali.“ Během společných sezón ve Spartě ubránili větší část z každého utkání, protože se stále hrálo jen ve třech obráncích. „Ale to lze pochopit, protože hokej neměl tempo jako dnes. Střídalo se zhruba po jedné až dvou minutách a celou přesilovku většinou odehrála stejná dvojice zadáků. Jak se hra zrychlovala, muselo být do tréninkového procesu zapojeno čím dál více lidí. Nebyl to fotbal, v němž od počátku nastupovalo jedenáct hráčů. Hokej měl svá specifika. Už třeba v tom, že se dlouho nesmělo nahrávat dopředu!“
S Františkem Tikalem měli úlohy předem rozdělené. „On byl defenzivní typ, proto zůstával vzadu, já hrál dopředu. Vždyť jsem v hokeji začínal jako střední útočník,“ vysvětluje obránce, jehož ligová bilance se po čtrnácti sezónách zastavila u čísla 86. A sice v kolonce vstřelených gólů. Gut se navíc zúčastnil devíti světových šampionátů a tří olympiád. Pak následoval přesun na post náročného trenéra. „Necítil jsem rychlý přechod jako problém. Vždyť už jako kapitán jsem získal určitý přirozený respekt. A tak přísný jsem snad nebyl. Možná jsem se svěřencům jevil nepříjemný tím, že jsem vyžadoval stoprocentní přístup k tréninku i k zápasům a dochvilnost při plnění povinností. Že jsem rozdával pokuty? Určitě jich nebylo moc. Já hráčům spíš vynadal než bych je trestal peněžitými pokutami,“ vzpomíná Gut, který se na střídačce Sparty objevuje dvakrát. První štace skončila po třech letech, druhá se rozběhla v průběhu sezóny 1972/73, kdy nahradil Přemysla Hainého. „Moc se mi do toho nechtělo, bylo mi to vnitřně nepříjemné. Jednalo se o mimořádnou událost, trenéři se neměnili každou chvíli jako dnes. Navíc jsme se osobně znali a tak jsem Přemkovi zavolal. Řekl mi, ať do toho jdu, protože on už ve Spartě zůstat nemůže, že se proti němu zvedl v kabině odpor.“
Jako trenér působil Karel Gut také v Německu a především u československé reprezentace, kterou s Jánem Starším nasměroval k největším úspěchům v 70. letech. Ke dvěma titulům mistrů světa. Až do poloviny roku 2004 působil ve funkci předsedy českého hokejového svazu a v souvislosti se stoletým jubileem byl zvolen do historického all stars týmu pražské Sparty. Zemřel po delší nemoci 6. ledna 2014.
Autor: David Soeldner
